Pohádka o kariéře

V parlamentu mají pouhých osm křesel a právě ztratili svého jediného ministra. Přesto mluví nečekaně silným hlasem: Starostové a nezávislí (STAN) stojí za řadou novinek, které plní první stránky novin. Jejich zásluhou Česko po letech nečinnosti přistřihuje křídla hazardu, lépe rozděluje daně a zprůhledňuje veřejné zakázky. Někteří politologové v nich dokonce vidí naději pro vyčpělou tuzemskou politiku. V čem je síla tohoto spolku, který má jen málo společného s klasickou politickou stranou?

Berou mě vážně

Od loňského května, kdy STAN zasedli ve sněmovně (ve společném klubu s dominantní TOP 09 v poměru 33 : 8), má starosta středočeského Ondřejova Martin Macháček mnohem víc práce. Po večerech pročítá návrhy zákonů, které jdou do sněmovny. Není to žádná zábava, ale nad dosud nebývalou možností ovlivnit jejich podobu nejde jen tak mávnout rukou. Kolegové v parlamentu totiž berou podněty z terénu vážně.

Kvůli špatné zkušenosti s ředitelem místní školy se Macháček intenzivně zapojil třeba do debaty o nové podobě školského zákona. Nevalná úroveň školy byla jednou z prvních věcí, které chtěl před pěti lety, po zvolení starostou, změnit. Víc než čtvrt století ji vedl někdejší komunistický kádr, o němž se tradovalo, že v ředitelně přece jen napáchá míň škody než mezi žáky. „Jenže zákon nám neumožňoval odvolat ředitele jen proto, že je podle názoru obce špatný. Musel vážně porušit zákon.“ Spolu s dalšími starosty zavalil sněmovní kolegy e-maily na toto téma a výsledek se dostavil. Obec coby zřizovatel školy dostala právo jednou za šest let vyhlásit konkurz na ředitele. 

Hitem e-mailů posledních dní byl jediný ministr Starostů Jiří Besser. Ten minulý týden rezignoval, když vyšlo najevo, že v majetkovém přiznání zatajil koupi bytu na Floridě realizovanou s odsouzeným korupčníkem. „Někteří z nás se zastávali jeho práce, dohodl s církvemi restituce a prosazoval větší ekonomickou odpovědnost kulturních institucí, ale všichni se shodlina tom, že musí odejít,“ vysvětluje Macháček. Přesně to se také stalo. Toto pondělí Starostové rozhodnou, kdo by ho měl nahradit. 

Právě fakt, že naslouchá regionálním politikům, považuje předseda Starostů a nezávislých a zároveň šéf poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové Petr Gazdík za předpoklad sněmovního úspěchu. „Denně dostávám od starostů a zastupitelů tak čtyřicet e-mailů,“ říká. Gazdík si pochvaluje, že díky jejich podnětům a vlastní zkušenosti se starostováním v tisícihlavé obciSuchá Loz v Bílých Karpatech dokáže odhadnout důsledky paragrafů, o kterých rozhoduje.

Faktem je, že Starostové stojí za řadou změn, na něž veřejnost dlouho čekala. Většinou to ale není příliš zřejmé, prosazují je totiž díky svým silnějším partnerům z TOP 09. Minulý týden například prošla Senátem změna, která eliminuje moc zdejších provozovatelů hazardu. Dosud mohli sami posílat peníze na obecně prospěšné účely, nově se o zisky z hazardu podělí obce a stát. Poslanec STAN a starosta Semil Jan Farský tuto změnu prosazoval proto, že přesně ví, jak byla dosavadní praxe nepříjemná. Stávalo se mu, že za povolení automatu na radnici lobbovala nějaká vcelku užitečná nezisková organizace, která čekala na sponzoring.

Starostovským evergreenem je rozpočtové určení daní. Právě kritika toho, že velká města dostávají na občana šestkrát víc peněz než malé obce, dala před třemi lety zazářit již zmíněnému Petru Gazdíkovi. Tehdejší starosta karpatské obce se rozhořčeně pustil do tehdejšího pražského primátora Pavla Béma, který chtěl pořádat olympiádu, a vyzval ho, ať si s ním na týden vymění křeslo. Poněkud kuriózní zpráva byla hitem prázdninové sezony. Jistého úspěchu na tomto poli Starostové dosáhli, velká města už jsou jen čtyřiapůlkrát bohatší. Starostové uznávají, že agenda velkých měst je rozsáhlejší, míní ale, že by jim stačilo jen třikrát víc peněz než ostatním. Další změnu přinesl minulý týden na vládu ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09). Praha, Brno, Plzeň a Ostrava by podle ní přišly o pět miliard korun. Proti byl premiér Petr Nečas (ODS) a věc propadla do lednového vládního programu.

Starostové výrazně promluvili také do zákona o veřejných zakázkách. Prosazovali jejich větší průhlednost, zveřejňování smluv na internetu, nižší limit pro povinné výběrové řízení či zákaz výběru losováním. To vše se jim povedlo.

To není náš případ

Poslanci z hnutí STAN jsou na tom dnes jinak než kolegové, kteří kandidovali za nějakou stranu. „Nemusí si pracně budovat stranickou pozici. Nemusí být loajální k okresnímu výboru strany,“ říká Daniel Kunštát z Centra pro výzkum veřejného mínění.

Neexistence stranické hierarchie v sobě samozřejmě nese rizika v podobě vzestupu nekompetentních jedinců. V době, kdy zdejší tradiční strany ochromuje neochota nechat strukturou prostupovat nové a zajímavé lídry, ale zároveň může jít o zajímavý prvek. Jedním z příkladů je úspěšná starostka severočeských Obrnic a dlouholetá členka ODS Drahomíra Miklošová, která ve své snaze dostat se z lokální úrovně výš dvakrát neuspěla. „Vždycky mě dali na poslední místo kandidátky jako křoví,“ posteskla si před časem politička, jež svou obec během pár let zachránila před rizikem totálního úpadku. Tento na české poměry oslnivý výkon jí byl bez party straníků, která by ji „tlačila“ kupředu, k ničemu. Naopak v úvodu zmíněný starosta Ondřejova Martin Macháček k tomu, aby zasedl ve vedení STAN, žádnou svou partu nepotřeboval. Stačila mu aktivita a schopnosti. „Studoval jsem matematicko-fyzikální fakultu, mám blízko k číslům,“ říká. „Udělal jsem pár výpočtů, které se týkaly rozpočtového určení daní. Tím jsem se stal známým a zvolili mě do celostátního výboru.“

Zároveň má STAN díky spojení s početným klubem TOP 09 vliv. Kunštát to přičítá politické obratnosti místopředsedy TOP 09 Kalouska. „Dobře ví, jaký bonus mu plyne ze spojení s komunálními politiky, kteří jsou obecně velmi populární,“ říká Kunštát.

Sociologické průzkumy na téma STAN a jeho vnímání veřejností sice neexistují, ale ředitel agentury STEM Jan Hartl míní, že právě jejich přístup může být příslibem změny k lepšímu. „Zdejší politika je málo věcná, vyprázdněná,“ vysvětluje. „Starostové mají kontakt s realitou, vidí, co funguje dobře a co špatně, znají věci do detailů.“

Navíc se k úspěchu ubírají cestou, která je veřejnosti milá. „Existuje pojem řadová politická kariéra. Probíhá tak, že člověk nejdřív zorganizuje něco pro skupinu známých, pak je úspěšný v komunální politice, postoupí do regionu a nakonec do sněmovny,“ popisuje Hartl. Političtí komentátoři k tomu ale s trochou hořkosti dodávají, že tato cesta je iluzí i v zavedených západních demokraciích. Efektivnější je začít třeba jako pomocník poslance a trpělivě se ochomýtat kolem parlamentu a politiků. Starostové ovšem podle Hartla tuhle pohádku o cestě od píky naplňují. A že jsou jejich zájmy podle kritiků pragmaticky přízemní? „Nevidím, že by naši politici pracovali na nějaké extrémně prozíravé nebo tvořivé vizi,“ říká Hartl. „Kdyby tomu tak bylo, snad by je Starostové svou každodenní agendou mohli brzdit v rozletu. Ale to není zrovna náš případ.“