Medvěd. Dějiny padlého krále

Být člověku příliš podobný se nikdy nikde nevyplatilo,“ píše francouzský historik Michel Pastoureau v knize Medvěd. Dějiny padlého krále. Zabývá se v ní představami, jež si člověk do medvěda hnědého jako největší evropské šelmy ve své historii projektoval.

Jako výmluvný příklad uvádí, že v seznamu sedmi smrtelných hříchů, který církevní představitelé sestavili na konci 13. století, byl ke každému z nich přiřazen jistý počet zvířat, jež byla jejich atributem. Pýchu zastupoval páv nebo lev a chlípnost zase kozel nebo zajíc. Opravdovou celebritou tohoto bestiáře byl ovšem medvěd spojovaný hned s pěti poklesky – chlípností, vztekem, nenasytností, závistí a leností. Bylo to překvapivé, protože ve starověku lidé medvěda uctívali jako božstvo a ještě v raném středověku ho považovali za nejbližšího příbuzného (dokázal se vzpřímit na zadní a mylně se věřilo, že se miluje tváří v tvář). Ani to však medvědovi nepomohlo v tom, aby byl člověkem sesazen z trůnu zvířecí říše, označen za stoupence ďábelských sil, posléze učiněn jarmarečním šaškem a nakonec skončil paradoxně zároveň jako člověkem ohrožený druh i oblíbená plyšová hračka lidských mláďat.

Církví zkrocený

Michel Pastoureau se ve svých studiích zaměřuje především na středověkou symboliku, heraldiku a její bestiáře, a tak se v knize věnuje zejména této epoše a zůstává na evropském území; kult medvěda u Inuitů, původních Američanů nebo sibiřských etnik zmíní jen letmo. To ovšem knihu zásadně nelimituje, protože se tak více dotýká středoevropského čtenáře, a navíc právě evropský středověk znamenal ve vztahu člověka a medvěda zásadní obrat.

Přesvědčivě dokládá vznik kultu medvěda u pohanských národů ve starověku, především Germánů, Slovanů a zčásti i Keltů. Ti všichni vyznávali medvěda jako totemové zvíře, pili jeho krev, pojídali jeho maso a oblékali se do jeho kůží ve víře, že tak do nich vstoupí jeho moc, divokost a síla. Věřili dokonce, že medvěd unáší krásné dívky a může s nimi zplodit potomstvo, což se odráželo nejen v řeckých mýtech, ale i rodových kronikách evropských královských rodin – podle legend medvěd patřil mezi předky dánské a norské dynastie a medvědím králem měl být i sám Artuš, jehož jméno obsahuje kmen keltského slova pro medvěda – art. Ve slovanském pojmosloví se pravé jméno medvěda nesmělo z důvodu tabu vyslovovat, aby jeho magickou mocí nebyla šelma přivolána v nevhodný čas. Proto vznikl opis „jedlík medu“.

S nástupem raného středověku se Michel Pastoureau dostává k ústřednímu tématu své knihy. V té době se totiž objevil soupeř, nad kterým medvěd nemohl vyhrát – Ježíš Kristus. Bylo to v časech, kdy se křesťanství šířilo Evropou a duchovenstvo se snažilo pohanské kulty s jejich divokými rituály vymýtit. Mnohdy se to bohužel setkávalo i se skutečným masovým vybíjením medvědů, a to především za vlády franckého krále a římského císaře Karla Velikého (742–814).

Pastoureau v této souvislosti živě líčí, jak se církev snažila s kultem medvěda vypořádat: nejprve se pokusila medvědí rituály zakázat, ale posléze pochopila, že efektivnější bude šelmu potupit a svátky překrýt symboly křesťanskými. Začala šířit legendy světců, kteří divokou bestii zázračně zkrotili a zesměšnili tím, že ji nechali zapřahat do pluhů, přikazovali jí nosit těžké náklady nebo konat proti její přirozenosti – třeba hlídat stáda ovcí. Autor v této souvislosti jmenuje například legendu o svatém Martinovi, jehož svátek si připomínáme 11. listopadu, kdy lidé raného středověku původně slavili počátek medvědího spánku, uzavírání ročního cyklu, přechod „zvenku dovnitř, od života ke smrti“. A platí to i pro Hromnice a Uvedení Páně do chrámu velebené 2. února, kdy se původně slavilo první medvědovo probuzení a vyhlížení konce zimy.

Autor nenechá na církvi nit suchou a vykreslí její roli v dějinách medvěda jako skutečně ničivou. Zmiňuje sice, že ochladnutí obdivu člověka k medvědovi souvisí i s nástupem feudalismu – růstem měst a vyklučováním lesů, kdy byl medvěd vyhnán do vyšších poloh a v jeho jídelníčku dramaticky stoupl podíl vegetariánské stravy na úkor masité. Více ale tyto motivy nerozvádí. Přitom se zdá přirozené, že s tím, jak se ve středověku rozšiřovala města i obdělávaná půda, jak se člověk stále více vymaňoval z řádu přírody, ubývalo důvodů, proč obávanou šelmu uctívat. Naopak množil se výčet potíží, které medvěd člověku v jeho usedlém způsobu života způsoboval a tak v něm začal budit spíš odpor a opovržení.

Cirkusová atrakce

Časovou etapu od konce středověku do současnosti Michel Pastoureau spíše proletí. Medvěda totiž v královských zvěřincích i erbech postupně vystřídal lev, zatímco padlý král skončil s náhubkem a na vodítku jako cirkusová atrakce. Autor se proto pozastaví ještě v renesanci u La Fontaineových bajek, v nichž už medvěd vystupuje jako líný hlupák, což se dodnes odráží ve slovní hříčce „prokázat někomu medvědí službu“. A upozorňuje i na proměnu sexuální symboliky  – medvěd už neunáší dívky do jeskyně, kde je znásilňuje a plodí s nimi polozvířecí bojovníky. Je ohleduplným milencem jako třeba v jedné z verzí pohádky o Krásce a zvířeti.

Knihu uzavírá rozhořčení nad smutným koncem zvířete, které vinou člověka vymizelo téměř z celé Evropy. Pastoureau přiznává šelmě jedinou formu odvety. Medvěd se stal pro člověka znovu zbožštělým fetišem, ovšem v dosti infantilní podobě – jako plyšová hračka. Znovu si tak bizarním způsobem vydobyl místo vedle člověka jako jeho „ochranné božstvo“ a talisman.

Takový závěr se nabízí a vyjadřuje paradox ambivalentního vztahu, jaký člověk k divokým příbuzným chová. Pastoureau ovšem nijak nevysvětluje, jak se vybíjení v evropském prostoru vystupňovalo, a nevysvětluje ani, proč se domnívá, že dnes už medvědovi nezbývá nic jiného než způsobně vyhynout. Úplně v knize pomíjí, že masové vybíjení medvěda vrcholilo koncem 18. století, kdy lov divoké zvěře přestal být výsadou panovníků. Umožňoval to např. zákon přijatý Josefem II., podle něhož mohl medvěda zabít kdokoli, a dostal za to dokonce odměnu. Medvěd se tak stal vyhledávanou trofejí dobrodruhů a loveckých spolků a ve třicátých letech minulého století už byl spolu s ostatními velkými evropskými šelmami – vlkem a rysem – téměř vybit.

Teprve od šedesátých let dochází k pomalému obratu v lidském chování a rozmachu ekologického myšlení, díky čemuž teď medvěd hnědý patří mezi nejpřísněji chráněné živočichy. Po stovkách let se mu znovu začíná dařit, a na Slovensku se před pár lety dokonce přemnožil. Výjimkou bohužel stále zůstává Česká republika, kde se tato šelma pravidelně vyskytuje, jenom když k nám zabloudí ze slovenských Javorníků. Snad k napravení tohoto stavu pomůže i čtivá a poutavá kniha Michela Pastoureaua.

Michel Pastoureau: Medvěd. Dějiny padlého krále

Přeložila Irena Kozelská, Argo 320 stran