0:00
0:00
11. 12. 20113 minuty

Editorial: Čekání na dějiny

Autor: Respekt

Přijdou chvíle, které na první pohled nevypadají jako historické, ale ve skutečnosti znamenají zásadní přelom. Tak lze vnímat první volební úspěch Adolfa Hitlera, odjezd Edvarda Beneše do Moskvy v době druhé světové války, nebo naopak pozitivně třeba vznik Charty 77. Všem těmto krokům přiřkl význam až další vývoj. Pak jsou ale chvíle, kdy o historickém zlomu nepochybujeme – vypuknutí druhé světové války, invaze komunistických vojsk do Československa v roce 1968 či sametová revoluce o dvacet let později.

↓ INZERCE
Autor: Respekt

Je nepochybné, že v momentálním zápase o záchranu eura zažíváme historický moment. A zažíváme ho tak, že pro většinu Čechů spadá do první kategorie, a pro zbytek Evropy spadá do té druhé. Tedy, že ho tu podceňujeme, i když bychom vůbec neměli. Evropská unie bojuje o přežití, což znamená, že o přežití bojujeme i my, ačkoli to nikdo moc nahlas neříká. Uplynulých dvacet let, která přinesla nebývalý rozmach, totiž stálo výhradně na úspěchu Unie. Nechceme si to moc přiznávat, ale většina zdejších pozitivních kroků přišla pod tlakem či inspirací z Unie. Ano, my si tu raději stěžujeme na pákové baterie v restauracích, jež nám Brusel údajně vnutil, to však na realitě nic nemění.

Na sklonku minulého týdne proběhlo jednání Unie, které naznačuje možnost zásadní proměny tohoto společenství. Jestli vše dopadne tak, jak to nyní vypadá, budou dvě kategorie členů – ti, kdo se spojují dohromady, a ti, kteří stojí mimo. A kdo ví, kam až to postupné odcizování povede.

Český premiér na bruselském summitu ohlásil českou pozici: v rozhodnutí, kam se postavíme, bychom měli „počkat“ a být „obezřetní“. Obezřetní ano (to jsou všechny členské státy), ale tentokrát už pravděpodobně nebude udržitelná dosavadní politika, že Unie za nás vše vyřeší a my se s tím bez nákladů svezeme. Fakt, že většinově sdílenou potřebu východiska ze současných nástrah polovičaté integrace nemůže zastavit ani nesouhlas tak zásadní země, jako je Velká Británie, jen dokazuje, o jak důležitý moment jde. A jestli jsou členové spojující se EU schopní „postrádat“ Británii, o Česku se (v případě, že se nepřidáme) snad ani nemusíme bavit. Pozici ostrovní vlády navíc všichni trochu rozumí, protože po staletí funguje jako jakýsi svébytný kontinent. Tím Česko, jak my jeho občané víme nejlíp, není.

Vláda Petra Nečase se chce poradit, co dál, premiér však naznačuje, že se mu především nechce podílet se na společných potřebách Unie finančně. Věřme, že názor přehodnotí, protože pokud by se k ostatním zemím přidal, bude to ta nejlepší investice do budoucnosti, kterou jsme tady za dlouhá léta udělali. Ony miliardy totiž nebudou dány Řekům či Španělům, ale pomohou přežít Evropě, jejíž jsme součástí.

V opačném případě budou náklady mnohem větší. Politické, ale i finanční. Jak už bylo totiž řečeno výše, dosavadní český úspěch, naše svoboda a blahobyt se neodvozují od kvality tuzemských vlád, ale od úspěchu Unie. K tématu najdete články na str. 14 a 17.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].