Probuzení do pátečního rána minulý týden bylo pro našince tak trochu cestováním v čase. Mohou za to tři souběžné zprávy, které na nás vykoukly ze zpravodajských serverů. První: Česko váhá nad svojí účastí v hlavním proudu EU. Druhá: Ruský vládce Vladimir Putin po vzoru svých sovětských předchůdců říká, že za protivládní protesty v Moskvě mohou Spojené státy. A třetí: Ruský prezident si během své návštěvy v Praze větší vstřícnost nemohl přát.


Za posledních dvacet let zkrátka ještě nikdy nebyla západní orientace Česka tak na vodě jako teď. Vřelé, zcela nekritické přijetí Dmitrije Medveděva na Pražském hradě ve chvíli, kdy v Rusku probíhá hromadné zatýkání za jiný názor, než má vládnoucí putinovská klika, a kdy se rozhoduje o osudu Evropské unie, na jejímž rozbití má Rusko zájem, je názornou ukázkou toho, jak nejistá je doba, v níž žijeme. Pokud jsou symboly a rituály v politice důležité (a všichni říkají, že ano), pak je tady zcela nepřehlédnutelná tendence stočit Česko někam jinam. A na sever nebo na jih to nebude. Pravda je taková, že český prezident nám na chvíli s nesnesitelným nadšením vyrobil kus Ruska přímo v centru Prahy, když na tiskové konferenci de facto zakázal kritické otázky na Medveděva. A pak v debatě s ním veřejně zesměšňoval společnou evropskou měnu, na jejíž stabilitě je česká ekonomika závislá.
O putinovském Rusku se tu v posledních deseti letech oficiálně i neoficiálněmluví jako o státu s nepřátelskými úmysly. Státu, před jehož špiony pravidelně varuje naše tajná služba a kterému je nebezpečné prodat naše strategické podniky. Státu, jemuž totalitářsky vládnou bývalí důstojníci KGB, kteří si přejí slabou, roztříštěnou Evropu a konec naší západní orientace. Co se najednou změnilo, že se těmto lidem dostává na Pražském hradě tak vřelého přijetí, jako našim největším kamarádům?
Pan hostitel – prezident Klaus – na podobné otázky neodpovídá. To je důležitá skutečnost. Česká vláda, opoziční politici, média, think tanky a další by vzhledem k téhle mlčenlivosti měli kroky prezidenta důkladně a s podezřením analyzovat a hledat odpověď sami. Václav Klaus dělá ambiciózní politiku, jejíž valná část a hlavní záměry zůstávají velmi pravděpodobně skryty. Nicméně z výsledků a činů lze tu politiku pojmenovat a každá společnost by měla mít jasno, co chce hlava jejího státu. Pročdělá to, co dělá. Utěšovat se, že o nic nejde, protože už jsme někde úplně jinde, a že jeden muž přece nemůže vyvést zemi ze západního světa zpátky do studených postsovětských vod,je pošetilé. Události kolem nás běží zběsilým tempem a dominantním rysem posledního roku je to, že se bortí jedna zdánlivě neohrozitelná jistota za druhou. I my najednou můžeme zjistit, že nudu bruselských směrnic nahradil arogantní násilnický putinismus rychleji a důkladněji, než by si šlo představit v těch nejodvázanějších středoevropských snech.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].