Bankrot

V přírodě můžeme pozorovat takzvaný okrajový efekt, který zahrnuje mnoho různých jevů, jež odporují zvyklostem uvnitř ekosystému nebo společenstva. Zdají se být nedůležité, ale jen do chvíle, než se prostředí začne rozrůzňovat. Pak jejich význam náhle sílí, z outsiderů se stávají autority a z okrajových jevů obecné fenomény.

K podobnému jevu dochází i v esejích, fejetonech a deníkových zápiscích básníka, spisovatele a literárního kritika Viktora Šlajchrta, jež právě vyšly ve výboru s názvem Bankrot. Mnohdy se tu objevují motivy zdánlivě bezvýznamných i upadlých výjevů a událostí. Autor je však vynáší z periferie a banality každodennosti, aby je s náruživostí literárního detektiva pozoroval, odhaloval jejich skrytou poetiku a proměňoval je v zobecněné obrazy existence. Pokud si v jednom fejetonu stěžuje, že mediálním sítem denně protékají zprávy o vypjatých konfliktech nebo katastrofách, ale málokdy v nich jde o pátrání po smyslu příběhů, pak by se dalo říct, že jeho psaní se vyznačuje právě takovým hledáním skrytých významů.

Vodítko pro Woodyho

Vlastně i samotný životní příběh Viktora Šlajchrta je typickým příkladem okrajového efektu. Během zatuchlých časů normalizace patřil ke komunitě umělců, která svou generaci charakterizovala jako „vynechanou“. Nepatřil k undergroundu ani disentu, chtěl ale žít po svém, a tak hledal vytržení v poezii, výtvarném umění a v úniku z centra na periferii – do Krušných hor, kde se několik let živil jako učitel. Jeho citlivost ke zdánlivě okrajovým jevům se projevuje i oblibou prostředí hospod, vináren a barů, kde během studií získával skutečné univerzitní vzdělání a kde často hledá náměty pro své texty. A do třetice se záliba v dění na okraji projevuje i ve Šlajchrtových literárních kritikách. K nim se dostal nejprve během práce pro nakladatelství Odeon a později jako autor Revolver revue, Mladé fronty, internetového Neviditelného psa a Respektu. Věnuje se v nich spíše autorům stojícím mimo hlavní proud literárního provozu, ostatně výbor svých kritických textů pojmenoval Putování pomezím a v jednom ze zápisků knihy Bankrot o sobě píše, že se cítí být spíše literárním ombudsmanem než kritikem.

Prózy sebrané v Bankrotu jsou výborem ze zápisků, jež Viktor Šlajchrt psával denně v letech 1997 až 2001 pro server Neviditelný pes. Zatímco antologie z prvních dvou let se objevila v knihkupectvích bezprostředně po sepsání (Suroviny, laskominy, 2001), Bankrot vychází až po deseti letech. Vydání zkomplikoval nástup vážných chorob, odvykací kuřácká kúra a osobní potřeba autora nahlédnout texty z odstupu, vybrat a upravit ty, jež přečkaly hryzání času.

Mnoho spojujících prvků mezi nimi nenajdeme. Kniha je tematicky těkavá, střídají se tu motivy milostné, kulturní, společenské i etologické, poněvadž průvodci autorova života i úvah jsou jezevčík Woody a kocour Rudolf. Počáteční myšlenku přitom může rozžehnout v podstatě cokoli. Třeba samonavíjecí vodítko pro psa, které autora vede k polemice s tezí o svobodě jako poznané nutnosti: „Došlo mi, jak hluboce je zlá. Nezbývá nám podle ní než dělat to, k čemu jsme zvenčí nuceni, ale pokud se s tím smíříme, pokud si vsugerujeme nevyhnutelnost takového konání, můžeme se přitom cítit docela dobře – nikoli jako znevolnění otroci, ale jako rozumní lidé, ba mudrcové.“

Jindy je to srážka s agresivním žebrákem, kulturní setkání s výraznou knihou nebo osobností a velmi působivé jsou deníkové zápisky, v nichž autor intimně popisuje svůj boj se silnou závislostí na nikotinu a počínající nemocí. Objevují se tu ale i komentáře politických událostí, které se v knize skládají v jakousi osobní kroniku konce českého dvacátého století: televizní stávka, vydání knihy Mein Kampf nebo pražské pouliční bouře v čase zasedání Mezinárodního měnového fondu.

To všechno Viktor Šlajchrt pozoruje s ironickou shovívavostí, jemným humorem a vytříbeným literárním stylem, v němž se odráží to nejlepší z tradice Poláčka nebo Čapka. Příčí se mu každá zaumnost, odmítá pseudointelektuální pózy a rádoby učenecké výrazivo. Jeho obdivuhodná erudice prosakuje texty přirozeně a nenuceně, takže si čtenář ani neuvědomuje, že není jen baven, ale také vzděláván spolu s tím, jak autor události zasvěceně zasazuje do souvislostí nebo jak vtipné metafory pro ně nachází.

Hříšný Aristippos

Z textů je cítit, že Viktor Šlajchrt je svým založením bytostný konzervativec, a to v politickém i filozofickém smyslu. S nedůvěřivostí pozoruje, jak technické výdobytky, jako je mobilní telefon nebo internet, mění vztahy a komunikaci mezi lidmi, jak se média zmocňují vlády nad obrazy skutečnosti. Nedůvěřivý je i ke všem novým „ortodoxiím“, které se projevují přehnanou „politickou korektností, nenávistí k hamburgerům a bojem proti automobilovému průmyslu“. Za jeho postojem však nestojí otrávená zapšklost, spíš nedůvěra ke všem „ušlechtilým“ ideologiím, jež nerady připouštějí výjimky. Je mu bližší jemně hříšný život a myšlenky hédonického filozofa Aristippa než Platonova představa ideální obce Ústavy, jež předjímá moderní totalitní režimy.

Postupně Šlajchrtovy texty ale odhalí i svůj stín. Po všem tom narušování sebevědomých jistot dneška, jako by v nich začal scházet konstruktivní protinávrh, přesnější vystavění vlastního názorového světa. A nejde jen o pochyby, těch se Viktor Šlajchrt nezříká a nezakrývá je. Jeho textům chybí spíš širší argumentační třecí plocha, na níž by se s ním čtenář mohl setkat. Ten pocit vychází i z ich formy, osobního zaujetí a nutnosti sehrát na docela malé ploše příběh s působivou pointou; v tom je Viktor Šlajchrt mistrný. Někdy však ze stejných důvodů upadá do stereotypu. Hrdina příběhu (často autor sám) se v textu k něčemu nebo do něčeho připlete, třeba i něco pokazí, ale nakonec z této nízké, okrajové pozice vychází jako smutný vítěz. Zároveň je z tohoto postoje cítit ambivalence – vždyť v souboji o zdraví jde autorovi o život, přiznává své psychické a fyzické krize a do názvu své knihy vložil slovo „bankrot“. Možná jsou tato vítězství-nevítězství zaříkáváním, formou vzdoru proti osudu. A další možnost nabízí citace K. R. Poppera, jež stojí v předznamenání knihy: „Člověk se nemá nikdy snažit o větší přesnost, než jaká je v dané situaci zapotřebí.“

Kdyby se Viktor Šlajchrt tohoto motta nedržel, byla by jeho kniha nejspíš mnohem méně humorná. Zároveň jím autor dává elegantně najevo, že nechce vstupovat do otevřeného středu a střetu. Bytostnější je pro něj být narušitelem ustálených hranic, jeho životním postojem je pozice na okraji, ostatně v jednom rozhovoru se označil za „docela úspěšného outsidera“. Vytříbené prózy Bankrotu v člověku jitří citlivost k jazyku a donutí ho pochybovat o svých ustálených soudech. Pak už ale nezbývá než přít se sám se sebou.

Viktor Šlajchrt: Bankrot

Revolver Revue, 230 stran