Příliš drazí na práci

Už na základní škole Pavla Pečínku jen máloco přitahovalo tak silně jako politika. Aktuální události, mocenské strategie a teoretické koncepty hltal i na gymnáziu, takže ke studiu na vysoké škole si logicky vybral politologii. Postupně si udělal magistra i doktorát a věřil, že skončí jako vysokoškolský učitel. To se mu také pár let dařilo. Potom se ale nepohodl s nadřízenými, a najednou byl bez práce. Hledal nejprve v oboru, všechny pozice v dosahu jeho oblíbeného Brna však byly obsazeny. Záhy tedy slevil a byl připraven vzít cokoli. „Prošel jsem 15 pohovory na zedníka, pracovníka ostrahy i dělníka. Všude se báli mých titulů. Říkali mi, že to beru jen jako nouzové řešení a uteču,“ vzpomíná pan Pečínka. Vysokoškolák, který se uchází o práci na stavbě – vypadá to podezřele, ale do podobné situace se dostává stále více Evropanů. Letos na toto téma nejhlasitěji probleskovaly záběry ze Španělska, kde se rozčarovaní demonstranti neúspěšně dožadují práce ve svém oboru a ti aktivnější míří i za jeho hranice. Problém dostal jméno překvalifikovanost a pomalu se plíží i do Česka. A příběhy jeho prvních obětí ukazují cesty, jak v takové situaci přežít.

Pojistka před pádem

Překvalifikovanost v sobě obsahuje mnohé paradoxy dnešní doby. Všichni chtějí zajímavou školu, spousta zájemců ji nakonec vystuduje a tak nějak automaticky se počítá s tím, že v oboru bude místo. Česka se to zatím tolik netýká: s 15 % vysokoškolskyvzdělaných obyvatel stále zaostáváme za průměrem Evropské unie, kde má vysokou školu každý čtvrtý. Přesto už teď má čtvrtina Čechů dojem, že vykonávají práci, kde svoje univerzitní studia nijak nevyužívají. Debata o řešení se vine dvěma směry. Ministerstvo školství, zástupci průmyslu i část odborníků tvrdí, že vysokoškoláků máme příliš mnoho a že je třeba posilovat učňovské obory. Zkušenosti i mnohé studie ale říkají opak: lidé s vysokoškolským vzděláním si nějakou práci vždycky najdou. Například z výzkumu Střediska vzdělávací politiky Univerzity Karlovy je zřejmé, že nezaměstnanost přímou úměrou klesá se zvyšujícím se vzděláním – podíl držitelů doktorátu bez práce v Česku nedosahuje ani 1 %, u magistrů jsou to 3,6 % a bakaláři nemají zaměstnání jen v 5,6 %, přičemž v celé republice aktuálně žije asi 8 % nezaměstnaných.

Problém je tedy spíš v tom, že stále méně lidí bude schopno vykonávat doživotně práci v takovém oboru a za takových finančních podmínek, jak si ve škole představovali. A na opačné straně stojí předsudek, že kvalifikovaný uchazeč o práci prostě některé věci nebude ochoten dělat. Když se pan Pečínka hlásil na univerzitu, byly její stránky plné lákavých slibů na uplatnění ve státní správě, nevládních organizacích a výzkumu. Vystudoval doktorát, vydal spoustu odborných publikací, a přesto nakonec skončil jako nezaměstnaný. Místo aby se oddal sociálním dávkám, slevil ze svých požadavků, a jak bylo řečeno, poctivě obcházel i „podřadné“ pohovory. „Manuální prací jsem si přivydělával už při studiu, je docela příjemné občas vypnout mozek a dělat jen rukama. Přechodně by mi to nevadilo,“ vysvětluje.  Časem zkusil odebrat ze životopisu veškerou publikační činnost a místo „odborného vědeckého pracovníka“ uváděl, že byl „učitel“. „Začali mě zvát na mnohem víc pohovorů,“ směje se. „Přesto mě nikde nakonec nechtěli. Bylo to nesmírně frustrující,“ vzpomíná mladý politolog. Jeho řešením tedy bylo jít mimo vysněný obor, avšak na místo, kde jeho vzdělání přece jen ocenili. Zhruba po roce nastoupil na místo redaktora v jednom brněnském deníku a postupně se vypracoval až na šéfredaktora romských novin Romanos hangos.

Za ten pocit to stojí

Problém překvalifikovanosti nesouvisí pouze se vzděláním. Vedle klasických ohrožených skupin, jako jsou čerství absolventi, mladé matky nebo lidé nad 50 let, čekají podle personalistů největší potíže s překvalifikovaností zkušené a vzdělané lidi mezi 40 a 50 lety. „Mají relativně hodně praxe a dobré vzdělání. Ale také děti, které musí zajistit, takže nejsou ochotni slevit z platu,“ říká Martin Schneider z personální agentury Adecco. Takovým příkladem byla i Silvie Holubová, bývalá generální ředitelka Beauty World, jež dováží luxusní kosmetiku typu Biotherm a Lancome. „Řídila jsem distribuci v Česku i na Slovensku a měla jsem pod sebou 100 lidí. Po devíti letech jsem si řekla, že to chce změnu, a taky jsem si chtěla doplnit vysokoškolské vzdělání,“ líčí sedmačtyřicetiletá žena z Prahy.

Zatímco studovala, nastoupila na přechodné místo u menší firmy na prodej luxusních hodinek a šperků. S blížící se promocí se ale zase začala poohlížet po práci, v níž by uplatnila svoje zkušenosti a špičkovou znalost dvou světových jazyků – a dostala adekvátní plat. „Obcházela jsem pohovory dva roky, ale pro všechny jsem byla moc ,drahá‘,“ říká Holubová. Musela si vybrat – vzít hůře placenou a méně kvalifikovanou pozici, nebo zkusit začít sama podnikat. Sebevědomá žena se nakonec rozhodla pro druhou variantu. „Jako manažerka jsem často vůbec nestíhala dojít na nákup a viděla jsem to hodně i u svých kolegyň,“ vysvětluje, jak ji před dvěma roky napadlo založit firmu na dovoz potravin až do domu. „Koupila jsem auto, základní technické vybavení. Pomohly mi i pracovní kontakty, které jsem měla z dřívějška.“ Výhoda její služby spočívá v tom, že zajistí i čerstvé ryby nebo luxusní potraviny a na požádání vše vyskládá přímo do lednice. „Paní domu pak přijde domů a najde vše připravené,“ říká Holubová.

Občas se samozřejmě dostala do trapné situace: třeba když přivezla přepravku s jídlem někdejším kolegům, kteří ji bývali zvyklí vídat v kostýmu. „Není to vždy příjemné, ale za ten pocit, že jsem něco sama vybudovala, to stojí,“ míní elegantní žena. Že jí ve vlastním podnikání však přece „něco“ chybělo, naznačuje nejčerstvější vývoj událostí. Před dvěma měsíci paní Holubová přijala nabídku pozice obchodní ředitelky v nakladatelství Stratosféra. „Firmu si ale nechám, jsou v ní dva roky mého života,“ dodává.

Změňte si životopis

Existuje celá řada argumentů, proč by vysoce kvalifikovaní lidé teoreticky neměli mít problém najít práci. Podle personalistů se tito zaměstnanci snadno přizpůsobují nové roli, dokážou uvažovat v širší perspektivě a lépe  odhadovat  problémy. Lze u nich předpokládat tlak na kariérní růst a v neposlední řadě potom poskytují své organizaci „vnitřní sílu“. Počet takových uchazečů se ale zvyšuje a firmy se zároveň snaží co nejvíce šetřit, takže jich berou méně. „U překvalifikovaných zaměstnanců je vyšší fluktuace. Firmy nechtějí za půl roku hledat nového zaměstnance proto, že jim odejdou za lepší nabídkou. Raději tedy mnohdy přijmou méně kvalifikovaného zaměstnance za nižší plat,“ vysvětluje postoj zaměstnavatelů Miriama Chylíková z personální agentury Trenkwalder.

Recept na patovou situaci nabízí například Hana Čiháková, která se překvalifikovaností zabývala v diplomové práci na brněnské fakultě sociálních studií. „Uchazeči o práci většinou sahali k úpravám životopisu. Když například zamlčeli publikační činnost, některé pracovní zkušenosti mimo obor nebo věk, byli u pohovorů hned úspěšnější,“ potvrzuje Čiháková to, co naznačuje praxe. „Řešili to také prací na živnostenský list, ucházeli se o pozice ve zcela jiném oboru a někteří zvažovali odjezd do zahraničí,“ dodává čerstvá absolventka sociologie. Že je třeba být i s titulem – a s jeho pomocí – především flexibilní, dokládá sama autorka studie: momentálně se živí kosmetickým poradenstvím.