Peprmintka na hnusnou dobu

V pět. Takhle nekřesťansky brzo musí člověk vstávat, když se chce dostat ze Zlína do Prahy v nějaký rozumný čas. No dobře, takhle nekřesťansky brzo musí člověk vstávat, když se chce dostat ze Zlína do Prahy a předtím si ještě zajít ke kadeřníkovi. Při čištění zubů si povídám se svým já v zrcadle, „Jo jo, slečna si vymyslela, že bude krásná, a pro krásu se zkrátka trpí.“

Ve vlaku o mou přízeň soutěží noviny, učebnice anglické fonetiky, zápisy z přednášek britských reálií a texty, kvůli nimž do hlavního města jedu. Jsou to příběhy dvanácti lidí, kteří svými odvážnými názory a činy bojovali proti komunismu a dost často za to taky pykali.

Spolu s Otakarem Říhou a Kateřinou Skramuskou jsem byla ve studentské porotě projektu, který organizovala společnost Člověk v tísni. Naším úkolem bylo z těchto dvanácti nominovaných vybrat tři laureáty Ceny Příběhů bezpráví. Rozhodnout, kteří tři si tuto cenu zaslouží nejvíc, byl pěkný oříšek. Jednomu se líbil ten, druhému jiný, třetí chtěl toho a tamtoho. Naštěstí jsme došli ke zdárnému kompromisu a vybrali paní Hanu Truncovou a pány Ladislava Trejbala a Miroslava Skalického. No a právě dnes má být v Lucerně zahájení 7. ročníku projektu Příběhy bezpráví 2011 a vyhlášení laureátů. Proto ten kadeřník. To víte, takovou událost a navíc v Lucerně nezažijete každý den.

V kupé se mnou sedí několik postarších dam a venku na chodbičce stojí skupina mladíků zhruba v mém věku. Ani to nejslušnější slovo, které řeknou, se nedá publikovat. Nakonec tedy otvírám Mladou frontu DNES s naivní představou, že svým zájmem o současnou ekonomickou, politickou a kulturní situaci pověst té naší „gardy“ v očích přítomných dam aspoň trochu vylepším. Hoši, jestli neudělám příští týden zkoušku, je to na vás!

Miluju pražské hlavní nádraží! Tolik lidí, tolik pohybu, tolik života… Znělka z Vyšehradu od Smetany zní jako fanfáry na přivítanou. Vyjdu před budovu, ze střechy vzlétne hejno holubů, pod nohama zašustí barevné listí, podzimní vzduch zajiskří…

Lucerna vypadá úchvatně. Dorazil i Gregory Tigrid (syn Pavla Tigrida), který pronesl úvodní řeč, a Alexandr Vondra s Karlem Schwarzenbergem, kteří spolu s Šimonem Pánkem (ředitel Člověka v tísni) předávají laureátům ocenění. Po předání cen přichází na pódium ředitel projektu Jeden svět na školách Karel Strachota s novou knihou o normalizaci, a že prý ji zapijeme. Po sále koluje několik krabic. Myslel to vážně – jsou v nich panáky zelené v malých plastových kelímcích! Ovšem to není všechno, na hliníkovém vršku je vyveden obličej Gustáva Husáka. No to mě podrž! Pan Strachota to mezitím trefně komentuje: „Je to kniha o hnusné době, proto ji budeme zapíjet hnusnou peprmintkou.“ Celý sál tedy svorně strhává Gustáva a klopí do sebe zelený mok. Až když se mi začne motat hlava, uvědomím si, že jsem toho dnes moc nepojedla.

Ihned po promítání filmu Hej Gusto se s ostatními přesunu do Mramorového sálu na raut, kde se to snažím zajíst salátem. Po dvou miskách je motanice pryč, bohudíky. Očima hledám paní Truncovou, pana Trejbala nebo Skalického. Chtěla jsem si s nimi popovídat. Bohužel to vypadá, že na raut nedorazili. Že bych se po nich šla podívat do sálu? Zítra mě ovšem čeká cesta zpátky na Moravu, čím dřív tedy půjdu spát, tím líp. Při odchodu z Lucerny se mi chce zpívat radostí. Proč? Protože mám ze všeho radost (ale ne díky té zelené!). A bonus: zítra nemusím vstávat v pět ráno!

Kristýna Štecová,
studentka