Jirka je prostě pruďas

Když ministr kultury v půli listopadu náhle odvolal ředitele Národního filmového archivu Vladimíra Opělu, budilo to dojem, že se tento dlouholetý státní úředník musel dopustit mimořádně vážného přehmatu. Do jeho ohlášeného odchodu do penze zbývalo šest týdnů a uznávaného odborníka Opělu mělo po dvaceti letech v čele archivu čekat spíše rozloučení se všemi poctami než okamžitý vyhazov.

Bližší pohled na dramatické prohlášení ministra o neprávem vyplacených penězích a špatně zadaném tendru na nové sídlo ukazuje, že jsme s největší pravděpodobností svědky střetu šéfa úřadu s poctivým mužem, který stál v cestě podfuku svých nadřízených. A čerstvý problém ministra Bessera, který si pořídil na Floridě byt s odsouzeným korupčníkema neuvedl tuto skutečnost do povinného majetkového přiznání, toto podezření jen posiluje.

Odejděte sám

Na první pohled je jasné jen to, že dvě smlouvy uzavřené Vladimírem Opělou s manažerem projektu depozitáře Martinem Kotíkem jsou odbyté. Chybí v nich název stavby, což ovšem nevypadá na tak velký průšvih, aby musel Opělu stát křeslo. Vše ostatní je obestřeno mlhou a při průzkumu terénu je třeba se vrátit minimálně na počátek letošního července. Tehdy řediteli archivu vzkázal šéf investičního odboru ministerstva a kamarád ministra Miloš Philipp Štrajt, že je čas spustit výběrové řízení a najít firmu, která zorganizuje tendr na dodavatele stavby depozitáře v hodnotě 150 milionů korun. Na schůzce mu pak strčil do ruky prospekt společnosti Allowance s vysvětlením, že je to spolehlivý administrátor výběrových řízení. Vladimír Opěla se poté snažil, aby ministerstvo administrátora tendru vybralo průhledněji z více firem, a připravil pro to i podklady, ale neuspěl a jeho tušení, že tu něco nehraje, se brzy naplnilo. Allowance připravila podklady pro výběr stavitele nového depozitáře tak, že se původně plánované otevřené řízení mezi uchazeči změnilo ve výběr losováním. V té době už totiž bylo jasné, že sněmovna vbrzku schválí zákon, který to od příštího roku znemožní, protože losovačky nejsou zrovna průhledným modelem výběru vhodného uchazeče o státní zakázku. „Zástupce Allowance nám vysvětlil, že losování je přáním ministerstva,“ vzpomíná manažer projektu Kotík.

Vladimíru Opělovi se do takto podezřelého podniku nechtělo, a tak oznámil ministerstvu, že losování nepodepíše, dokud mu to pan Miloš Štrajt výslovně nenařídí. To se nestalo, Opěla nepodepsal a za pár dní mu ministr Besser po jedné z ředitelek ministerstva vzkázal, že mu dává možnost odstoupit ze zdravotních důvodů. „Na to jsem nereagoval,“ říká Opěla. Za čtyři dny mu na stole přistál dopis od ministra. „Odvolávám vás z funkce ředitele Národního filmového archivu a přeji Vám hodně úspěchů, Jiří Besser,“ stálo v něm.

Výklad nejbližších spolupracovníků pana Opěly, kteří o podivuhodných okolnostech věděli, je jednoznačný: Besser a Štrajt stáli o losovačku, nechtěli se ale namočit tím, že to Opělovi nařídí. Když plán nevyšel, zkusili se ho zbavit, a když to nevyšlo, jednoho z nejuznávanějších světových archivářů a pečlivého úředníka odstranili z cesty. Ministerstvo tak uměle vytvořilo prostor, v němž archiv povede prozatímně náměstek František Mikeš, který měl podle plánu losovačku schválit. Minulý týden se ovšem Besser po rozruchu, které odvolání pana Opěly vyvolalo, rozhodl podpořit otevřený výběr dodavatele bez losování.

„Ministr má právo mě odvolat bez udání důvodu,“ krčí Vladimír Opěla rameny a svůj pohled na věc omezuje na výčet událostí, podrobně vrší informace, na něž je tázán. Bývalý šéf archivu uznává drobné chyby, které udělal ve dvou smlouvách, ale odmítá ministrovo podezření, že plýtval veřejnými penězi. „Trošku mě zlobí, jak napsali, že jsem z peněz daňových poplatníků neoprávněně vyplácel soukromníka. Člověk v životě nic nevzal a teď vypadá jako zlořád,“ říká třiasedmdesátiletý úředník.

Kolem muže, který během komunismu coby zaměstnanec tehdejšího státního filmového archivutajně ukrýval v přečíslovaných krabicích snímky Evalda Schorma či záznam procesu s Miladou Horákovou, se teď semkla řada filmařů, filmologů a archivářů i zahraničních odborníků a vyjadřují mu podporu. Na webu odborného časopisu Iluminace se vrší podpůrné dopisy vykreslující Vladimíra  Opělu jako jednoho z největších odborníků a velebící jeho slušnost a pracovitost. Není divu, člen vedení mezinárodní asociace archivářů je považován za jednoho z nejlepších filmových archivářů světa, v odborných kruzích se vžil díky němu termín „pražská metoda“ pro speciální barvení filmů a v roce 2007 byl pozván do Tokia na konferenci jako zástupce archivu „hodného následování“. Jeho odvolání rozbouřilo i české prostředí: čtyřiašedesát akademiků minulý týden napsalo ministru Besserovi v otevřeném dopise, že se dopustil „dehonestujícího útoku proti bezúhonnému člověku s pověstí naprostého poctivce“.

Obrovsky rád

Do zasedací místnosti ministerstva kultury přichází na tiskovou konferenci svižným krokem a s papíry v ruce Miloš Štrajt. Je konec listopadu, v místnosti jsou pozvaní novináři a přišli nezvaně i aktéři celého sporu: ministerstvo se právě po skoro třech týdnech mlčení odhodlalo k tomu odpovědět na otázky okolo odvolání šéfa filmového archivu. „Já mám pana Opělu lidsky obrovsky rád a nikdy bych si nedovolil zpochybnit jeho poctivost, ale dopustil se řady manažerských pochybení,“ říká na úvod emotivně Štrajt. Jedno z nich, prý velice závažné, se týká chystané stavby hlavního sídla archivu, které by mělo vyrůst na okraji Prahy v Nových Butovicích. Antimonopolní úřad na jaře tendr zrušil (vyhrál ho architekt Martin Kotík, autor studie) kvůli diskriminační podmínce – a sice že vítěz musí od Kotíka odkoupit licenční práva na jeho architektonické řešení. Tento požadavek je v souladu s autorským  zákonem a ani pan Štrajt ho nezpochybňuje – chybí mu ale podklad, že ministerstvo řediteli archivu povolilo soutěž takovým způsobem vypsat. „Na co nemám papír, to neexistuje,“ říká investiční šéf. Bývalý ředitel archivu na opačné straně stolu se jen usmívá: to, že všechno konzultoval s bývalým investičním ředitelem ministerstva Vladimírem Brabcem, už Štrajtovi několikrát řekl, a říká to i teď. „V tomto věku si už ale může něco pamatovat jinak. A pan Brabec to popřel,“ namítá Štrajt. K patové situaci pak Štrajt vznáší dosud nejvážnější obvinění: že si architekt Kotík nárokoval na hradišťském depozitáři i peníze za práci, kterou ještě neudělal, a ředitel Opěla mu to umožnil.

Tahle tvrzení Besserova pobočníka jsou samozřejmě vemi závažná. Pohled do účetních dokladů ale ukazuje, že si je Štrajt vymyslel – manažer Kotík si Štrajtem zmiňované práce nikdy nefakturoval. Definitivní jasno do chování ministerstva vůči Vladimíru Opělovi pak v telefonátu vnáší Štrajtův předchůdce Brabec. Ten dosvědčuje verzi odvolaného ředitele archivu, že každý krok a každou smlouvu s ministerstvem vždy poctivě konzultoval a nikdy nic neudělal bez odborného zázemí ministerských odborů. „Byl velmi pečlivý, ušetřil desítky milionů, když se mu podařilo získat parcelu od státu, místo aby ji jako jiní koupil,“ vzpomíná pan Brabec, nyní v důchodu, jak Opěla kvůli tomu procházel stovku nabídnutých pozemků, než našel ten pravý v Nových Butovicích. „To byla fantastická zásluha.“

V živé paměti má pan Brabec i kauzu autorských nároků architekta Kotíka vnesených do tendru, který antimonopolní úřad nakonec shodil. Nejdřív se mu to prý taky nezdálo, což Opělovi napsal, ale pak se písemně zeptal na názor ministerského odboru pro autorská práva a dostal odpověď, že tendr s licenční doložkou je v pořádku. „Ta odpověď na ministerstvu musí být,“ říká Brabec. A jak se dívá na to, že podle Štrajta Brabec tyto okolnosti popírá? „Nic jsem nepopřel. Ani jsem nemohl, protože mě v téhle věci nikdy nikdo z ministerstva neoslovil.“

Nemáme čas

Děr v příběhu odvolání archiváře Opěly je mnohem víc: proč třeba ministerstvo nepodalo trestní oznámení, když naznačuje, že se v Národním filmovém archivu podvádělo? Podle Miloše Štrajta to prostě nebylo nutné. Skutečně doložitelnou chybou tak zůstává chybějící adresa na dvou smlouvách. „Architekt Kotík se chystal obírat stát, tím jsem si prostě jistý,“ osvětluje své domněnky na nádvoří ministerstva úředník Štrajt a zapaluje si cigaretu.

Tento muž nastoupil do vysoké pozice na ministerstvu letos v lednu bez výběrového řízení. Přivedl si jej přímo ministr Besser, s nímž ho „kdosi“ seznámil před šesti lety na nějaké soukromé party v Praze. Kdo to byl, už si nevzpomíná, ví jen, že se v té hospodě „podávaly jitrnice“.

Zatím nevíme, zda a jak to spolu souvisí, ale faktem je, že jeden zajímavý společný známý Jiřího Bessera a Miloše Štrajta se dá vystopovat v obchodním rejstříku. Je jím podnikatel Pavel Hrách, jenž byl letos na počátku roku odsouzen kvůli uplácení bývalé manažerky České konsolidační agentury Radky Kafkové za vynášení citlivých informací o dluzích zdejších firem.Kafková šla za mříže a Hrách dostal podmínku. Ministr Jiří Besser se již během vyšetřování stal Hráchovým spolupodílníkem ve společnosti Comoros Group, kterou spolu založili v roce 2009 na Floridě a koupili tam jejím prostřednictvím v úvodu zmíněný byt za zhruba čtyři miliony korun. Zajímavé je především to, že Besser (jak dnes říká) opakovaně „opomínal“ tento byznys zanést do svých majetkových přiznání.

Jeho podřízený Miloš Štrajt zároveň koupil v roce 2008 podíl v developerské společnosti Bagan Group, již o rok dřív Hrách spoluvlastnil. „Znám ho, byli jsme si představeni,“ říká Štrajt. Schůzka končí, z horního patra si Štrajta odvolává Jiří Besser. Proč vlastně důvody odvolání Vladimíra Opěly nevysvětlil na tiskovce sám ministr? „Těch materiálů k prostudování bylo moc a Jirka na to nemá čas.“ Že by to ministr s odvoláním ředitele archivu šest týdnů před skončením mandátu tedy přece jen trochu přehnal, když ani neumí vysvětlit, proč k němu došlo? „No tak znáte to, Jirka je pruďas. Ale ta pochybení tam jsou. Jestli ředitel skončí o šest týdnů dřív, to přece není žádný problém.“