Co nám dluží Babiš

Ten muž působí skromně a nejistě. „Mám hroznou trému,“ přiznává se před narvanou aulou Vysoké školy ekonomické a chvíli to vypadá, že se tu dneska před davem vstřícně naladěných studentů ocitnul jen náhodou. Náhoda to ale není. Petrochemický magnát, majitel potravinářského impéria a nová politická hvězda AndrejBabiš stojí přesně tam, kde si naplánoval a odkud chce teď oslovit co nejvíc potenciálních voličů své nové strany, jejíž možný vznik nedávno ohlásil.

„Současní politici neumí řídit zemi. Jestli vám není lhostejná vaše budoucnost ani budoucnost vašich dětí a vadí vám všudypřítomná korupce, přidejte se k nám. Máte to ve svých rukou,“ obrací se Babiš na posluchače a představuje svoji vizi: současný model vládnutí, kdy se u moci střídají strany složené ze zkorumpovaných politiků, je třeba odmítnout a nahradit je „výkonnými manažery“, jako je on.

„Manažeři se neřídí svými egy, na rozdíl od politiků dokážou poznat, co je správné,“ říká Babiš. „Podívejte se na současnou trojkoaliční vládu, to je průser, jak se tam stále dohadují. To samé jsem měl na začátku svého podnikání, kdy nás bylo devět. A proto jsem dnes rád, že vidím toho svého jediného společníka, a toho vidím ráno, když si čistím zuby, ten je nejlepší, s tím se domluvím.“ A právě takový model Babiš navrhuje uplatnit i v politice a správě veřejných záležitostí. Složité domlouvání kompromisů provázející koaliční vládnutí prý nikam nevede, proto by se u moci měla spíše střídat vždy jen jedna strana vybudovaná právě na „manažerském principu“.

„Aby se tu něco pohnulo, musí přijít zásadní změna,“ loučí se Babiš s viditelně nadšenými posluchači a na odchodu si se všemi okolo tiskne ruku. Přítomní ho provázejí aplausem vestoje. „Jdu správnou cestou,“ prohodí ještě Babiš k hloučku podporovatelů a novinářů u východu, nasedá do připraveného auta s řidičem a odjíždí pryč.

Osudová přitažlivost

Když jeden z nejbohatších podnikatelů Česka Andrej Babiš nedávno v Hospodářských novinách ostře zkritizoval bujení korupce a řekl, že kvůli jejímu vymýcení uvažuje o založení nové partaje, strhl se rozruch. Podobně jako on dříve sice promluvila řada byznysmenů, nyní však prohnilý systém poprvé napadl člověk, který se v něm roky pohyboval jako ryba ve vodě a byl všeobecně  považován za jeden z jeho symbolů. Ale to, co vnější pozorovatelé sledovali poněkud zaskočeně a s analýzou, že situace musí být už skutečně vážná, když se rozhodl vystoupit „i Babiš“, nebylo pro jeho spolupracovníky žádnou novinkou.

Jak totiž popisují mimo mikrofon, Babiš možnost nějak se angažovat v politice uvnitř své firmy naznačoval delší dobu s tím, že ho svět politiky přitahuje. V čem ta přitažlivost spočívá, však už nikdo nedokáže říct a neříká to ani sám Babiš. Jisté je tak jen to, že teď se tedy podnikatel nechal přitáhnout definitivně a před veřejnost tak dnes předstupuje muž, který s ambicemi vycvičenými dosavadním úspěšným podnikáním ohlásil rovnou zájem vyhrát volby a stát se příštím premiérem.

O jeho životě a plánech se přitom veřejně téměř nic neví. Kromě současných hesel, že se chce postavit klientelismu, se totiž k politice nikdy moc veřejně nevyjadřoval a není tak možné objevit jeho názory na problémy, které hýbaly a hýbou zemí, od modernizace a nutných reforem až po budoucnost rozkymácené Evropské unie a Česka v ní. Z jeho vystoupení, jako bylo to v aule VŠE, lze vyčíst pouze to, že by pokud možno rád získal co největší moc a Česko pak řídil jako svoji firmu.

Podle sociologů nemusí být úplně bez šance. Část veřejnosti se totiž cítí zklamaná tradičními stranami a mohla by ve volbách slyšet na nabídku radikální změny, kterou právě Babiš nejhlasitěji slibuje. Jedinou otázkou pak je, jak bude taková změna vypadat. Mít o tom nějakou představu znamená orientovat se aspoň přibližně v tom, kdo vlastně Andrej Babiš je a o co mu v politickém prostoru jde.

Promyšlený systém

Andrej Babiš je nepochybně muž, který prokázal velké nasazení a schopnosti, když v uplynulých dvaceti letech dokázal vybudovat obrovské chemicko-potravinářské impérium Agrofert s ročním obratem sto šedesát miliard korun. Za celou tuhle dobu přitom není spjatý s žádným korup-
čním skandálem, kdy by například jako manažeři Mostecké uhelné čelil podezření, že impérium postavil díky konkrétním úplatkům politiků. Zároveň to byl ale právě on, kdo se tu vždy v korupčním prostředí uměl velmi mrštně a dravě pohybovat.

Jak přesně a za co vlastně Babišsvé podnikatelské impérium vybudoval, není každopádně moc čitelné. V kuloárech má nicméně pověst obratného lobbisty, který u politiků dokáže dojednat, co právě potřebuje. Když například loni prezident Václav Klaus vetoval zákon o zvýšení povinného podílu biopaliv v pohonných hmotách, což bylo pro Babišův Agrofert nevýhodné, dokázal jeho veto přes poslance ČSSD zvrátit. „Když chce něčeho dosáhnout, je hodně emotivní. Skoro až brečí, že kvůli špatné práci politiků jeho firmy zkrachují a spoustu lidí přijde o práci. Naléhá tak dlouho, dokud nedosáhne svého,“ popisuje Babišovu vyjednávací metodu bývalý ministr vnitra Martin Pecina. Mimochodem, jeden z těch, kteří Babišovo charisma poznali opravdu zblízka: svého času vzbudilo velký rozruch zjištění, že se Pecina coby šéf antimonopolního úřadu sešel tajně v restauraci na dálnici D1 s Babišem právě v době, kdy úřad rozhodoval, zda podnikateli dovolí fúzi s největším konkurentem (což se pak navzdory hrozbě monopolu stalo). 

Faktem však je, že většinou současných politiků Babiš silně opovrhuje. Na veřejných přednáškách ani mezi svými kolegy se netají tím, že ho v minulosti opakovaně ponižovali, a i proto by je nyní chtěl vystřídat. Proč přesně – jestli po něm chtěli úplatky za privatizace, kterých se účastnil a které pak vyhrával – ale opět není jasné. On sám v této souvislosti často vyslovovaná, byť nekonkrétní podezření z korupce spojená s jeho osobou důrazně odmítá. I když Babiš na veřejnosti rád působí dojmem zmateného člověka, je to podle jeho spolupracovníků velký systematik, který rád postupuje v promyšleném plánu s přesně načasovanými kroky, jež na sebe logicky navazují. Z tohoto pohledu tak například nyní dává větší logiku jeho loňská investice do rozjezdu nového zpravodajského serveru Česká pozice, který teď věnuje hodně energie pravidelným – a pochvalným – informacím o jehoaktivitách. Právě mediální „krytí“ je totiž pro případný úspěch jeho strany hodně důležité. Klíčovou otázkou samozřejmě je, o co Babiš v politice může usilovat.

Nevím o čem mluvíte

Nejlepší, jak se vyznat v mlhách, které Babiše obklopují, je zajít za zájemcem o funkci premiéra osobně. Vládce Agrofertu návštěvy přijímá buď kousek od svého domu v průhonické sokolovně, kterou pro tyto potřeby nechal nákladně zrekonstruovat, nebo v uzavřeném a jen pro něj určeném salonku restaurace vedle centrály Agrofertu.

A právě v něm je se svým mluvčím, bývalým novinářem Jaromírem Hasoňem, přítomen i dnes. Od prvního momentu je přitom jasné, kdo tu rozhoduje. „Tohle místo je moje, přesedněte si,“ vykazuje Babiš svého příliš brzy si sedajícího mluvčího na úplně stejnou židli stojící jen o půl metru dál.

Andrej Babiš je skutečně muž, který dovede mistrně měnit tváře. Kdo by čekal nejistého sympaťáka z výše zmíněné přednáškové auly, měl by smůlu. „Co po mně chcete? Zase ty vaše sračky?“ zahajuje Babiš domluvený rozhovor. Vzhledem k tomu, že v minulosti dojednával svůj byznys s nejtěžšími váhami zdejšího mafiánského světa, jako byli Tomáš Pitr nebo František Mrázek, prošel i v komunikaci tou největší zatěžkávací zkouškou a prokazuje jistou školenost.

Dozvědět se přímo od něj, jaké jsou jeho politické plány, lze jen hodně obtížně. „Jaký je můj politický cíl? Vůbec nevím, o čem mluvíte,“ odráží Babiš  dotazy po svých záměrech a plánech. „Já jsem pragmatik, manažer. Čili já se rozhoduji podle peněz, jestli je to výhodné, nebo ne. Když například zjistím, že z Unie sem přichází méně peněz, než co my do ní platíme, tak to asi výhodné nebude,“ říká Babiš. „Ale vyvodit z těch počtů konkrétní kroky, to musí pak lidé posoudit v referendu. Já se budu řídit tím, co budou chtít oni.“ V jednom má nicméně Babiš zcela jasno i bez referenda: za vzor dobře řízené instituce, která vždy generuje více zisků než ztrát, dává svůj Agrofert.

V samém nitru

Moderní několikapatrová budova Agrofertu na pražském Chodově je už zdálky nepřehlédnutelná. Na rozdíl od ostatních domů jako jediná vystupuje z chladné tmy, když se po její střeše a ochozu rozbíhají do všech stran blikající světla, která tak navozují příjemnou předvánoční atmosféru. Právě tady dnes sídlí centrála Babišova hnutí Akce nespokojených občanů (Ano 2011), z něhož by časem měla vzniknout politická strana. „Vaše jméno, příjmení a za kým jdete,“ zastavuje předem ohlášeného návštěvníka ve vstupní hale nekompromisně vrátný a ve svých podkladech kontroluje, jestli vše souhlasí.

Když zjistí, že ano, přiděluje nám magnetickou kartu, která pak po celou dobu monitoruje náš pohyb. Bez ní by nešlo se dostat dál, vstup do dalších prostor budovy totiž přehrazuje několik barikádturniketů a vše hlídají bezpečnostní kamery. Cestou do nitra firmy, kam právě míříme za zakladateli hnutí Ano 2011, procházíme úzkou chodbou ozdobenou starožitnými obrazy, kde jsou po obou stranách kanceláře zaměstnanců. Mluvit s někým z nich ale není možné, všechny dveře jsou zavřené a přes neprůhledná skla není s nikým možné navázat kontakt.

„Tady počkejte,“ uvádí nás do prázdné místnosti recepční. O několik minut později pak vstupuje Daniel Rubeš, personální ředitel Agrofertu a zároveň nejbližší spolupracovník Andreje Babiše právě v projektu nové strany. Na rozdíl od svého šéfa, který často ve svém slovníku volí ostřejší výrazy, působí pan Rubeš jako jeho pravý opak. Vystupuje uvolněně, neskáče tazateli do řeči a skoro celou dobu se usmívá.

O důvodech, které ho s Andrejem Babišem vedou k založení strany, dokáže pan Rubeš mluvit dlouho a energicky. Vypočítává, jak i jemu vadí rozlezlá korupce, k níž už prostě nelze být lhostejný, a popisuje, že cítí šanci to pozitivně změnit. V momentu, když se chce zájemce dozvědět, jak by to chtěl Daniel Rubeš udělat, však nečekaně narazí. „Názory samozřejmě mám, ale bylo by předčasné je nyní sdělovat. Teprve o tom budeme s panem Babišem diskutovat a pak vše včas představíme,“ říká Rubeš a odkazuje přitom na kulaté stoly, které chce hnutí pořádat v dalších měsících a z nichž by měl následně vzejít program nové strany.

On sám by měl zasednout v panelu zaměřeném na vzdělávání a netají se velkými ambicemi. Zásadně by totiž chtěl změnit současný vzdělávací systém, kdy přibývá lidí s diplomem, zatímco kvůli nezájmu ubývá učňovských oborů, které produkují ve stále komplikovanějším světě jen těžko konkurenceschopné uchazeče. „Jako personální ředitel Agrofertu vidím, jak mají naše podniky problém sehnat kvalitní lidi do svých provozů, a stejně jsou na tom i další firmy. S tím je něco potřeba udělat,“ vysvětluje Rubeš, sám vysokoškolsky vzdělaný ekonom. Blíže své postoje však manažer neupřesňuje. „Bohužel mám další jednání,“ říká po dvaceti minutách a rozhovor ukončuje.

Riziková naděje

Paleta možných vysvětlení, co Andrej Babiš v politice chce, je hodně široká. Vedle jím zmiňovaného vymýcení korupce může Babiš usilovat o větší moc, než má nyní jako podnikatel. Proč a k čemu by ji chtěl napřít, jestli k prosazení nějakého programu, nebo jako cíl sám o sobě, není nicméně zcela zřejmé.

Dalším motivem může být sledování i čistě jen vlastních obchodních zájmů – například ochranářskou, proti volnému obchodu Evropské unie namířenou agendu. Jak zároveň ukazuje nedávná minulost v případě podobně profilovaných Věcí veřejných, protikorupční étos může také ve skutečnosti zastírat jen mocenský kalkul proniknout do politiky s cílem ještě lépe prosazovat své soukromé zájmy a zvětšovat osobní majetek například přes různé lukrativní veřejné zakázky i v rámci samotného Česka.

„Tím, že na kandidátky posadí své manažery a on bude představovat jejich hlavu, je může snadno úkolovat, aby plnili jeho privátní zájmy, které ale mohou být hodně v rozporu se zájmem veřejným,“ říká politolog Bohumil Doležal. „Zároveň by mohl potlačovat svobodu těch, kteří by mu v tom mohli stát v cestě, jako nezávislá média nebo justice.“

To však nemusí představovat jediný problém. Vzhledem k tomu, že Babiš ani lidé, kteří ho dnes obklopují, v politice postupně kariérně nevyrostli, nemusí mít v sobě tolik zažité standardní mechanismy, jež jsou nezbytné pro dobré administrování státu. Od schopnosti rychle se zorientovat v různých složitých tématech, která souvisejí s každodenním řízením země, až po nutnost uzavírat složité kompromisy. Babiš přitom umění kompromisu nálepkuje jako nemoc dosavadní politiky už teď, ačkoli se bez něj fungování žádné stabilní demokracie prostě neobejde.

Podle politologů by se každopádně jeho projekt mohl v jedné věci veřejnosti zásadně vyplatit. Tím, jak Babiš tvrdě útočí na zkaženost současného systému, může u stávajících politiků vyvolat protireakci, aby vůči němu nebyli u voličů v nevýhodě. A to v podobě konkrétních protikorupčních opatření, o nichž dosud většina z nich jen mluvila.