Nejlepší české básně 2001

Když v roce 2009 v nakladatelství Host vyšel první ročník almanachu Nejlepší české básně, vzbudil v médiích i jinde značnou diskusi. Obdobný americký projekt, jímž se nakladatelství Host inspirovalo, má v USA tradici dlouhou bezmála čtvrtstoletí, ale v Čechách se jednalo o něco doposud nevídaného. Dvě výrazné osobnosti české básnické scény – respektovaný kritik v roli editora a výrazný básník jakožto arbitr – vybírají ze všech toho roku publikovaných textů ty nejlepší. Editor připravuje užší výběr, z nějž pak arbitr sestaví konečný soubor textů, prošlých přes dvojí síto (v prvním ročníku to byli Karel Piorecký a Karel Šiktanc, ve druhém pak Jakub Řehák a Miloslav Topinka). Výsledný celek je posléze opatřen doprovodnými eseji z per obou autorit a pojmenován drzým a nekompromisním názvem Nejlepší české básně.

Obecně se dá říct, že celý projekt je od počátku úspěšný – o titulu se vždy mluvilo, dobře se prodával… Úspěchu napomáhalo i klima na české básnické scéně, mnozí totiž v almanachu nacházeli pádnou odpověď na tehdy jen pozvolna doznívající diskusi o „krizi české poezie“. Nezřídka se daly zaslechnout i hlasy, které akcentovaly pozitivní roli almanachu ve zviditelňování právě vyšlých sbírek autorů, jež by jinak pravděpodobně zapadly. To jistě dává smysl – pokud jsem uchvácen náhodně zhlédnutým klipem, pravděpodobně si seženu celé album.

Tvar síta

Uplynuly dva roky a nakladatelství Host vydává další, v pořadí třetí almanach Nejlepší české básně 2011. Celek je rozčleněn do pěti oddílů, z nichž každý nese svůj vlastní symbolický název. O grafickou úpravu se i letos postaral Martin Pecina, a tak je kniha provedena v podobně vkusném duchu jako oba předchozí ročníky. Roli editora pro rok 2011 přijal literární kritik, básník a hudebník Jan Štolba, role arbitra se zhostil básník a esejista Petr Král. Oproti předchozím ročníkům se tedy setkáváme s osobnostmi, mezi nimiž nezeje tak výrazná generační propast, jak tomu bylo v případě Pioreckého a Šiktance či Řeháka a Topinky. Navíc – jak Petr Král, tak Jan Štolba jsou známi svými pevně konsolidovanými, neústupnými názory a postoji ve věci poezie.

Z doprovodného eseje Petra Krále vyplývá, že vzorec výběru básní do almanachu byl následkem těchto skutečností letos poněkud jiný než v předchozích dvou letech. Loni i předloni byl totiž editorem třicátník, aktivně sledující právě vycházející tituly, zatímco arbitrem byl uznávaný básník, který aktuálně vycházející básně povětšinou nesleduje. Slovy Petra Krále: „Pokud jde o mne, střetl se dotyčný způsob výběru jednoduše s tím, že se českou poezií zabývám trvale a průběžně ji sleduji – i čtu – s touž soustavností, jaká se předpokládá u editorů. Prakticky to znamenalo, že řada básní, které mi Jan Štolba předložil, mi už byla známa, včetně jmen jejich autorů; znal jsem často i soubory, z nichž byly básně vybrány, a spontánně jsem v nich udělal své vlastní nálezy.“

Oba doprovodné eseje jsou tentokrát velmi zajímavé a inspirativní (rozklenuté na ploše bezmála čtyřiceti stran). Ještě podstatnější než rekapitulace dění v poezii za poslední rok je v nich však manifestace hodnotících kritérií Petra Krále a Jana Štolby. Touto cestou se dozvídáme, že pro Petra Krále je báseň „plně básní jen tehdy, je-li specifická zároveň formou a povahou: jde-li v ní členění textu do veršů ruku v ruce s postupným rozsvěcením zvláštního vidění světa“. Či jinde: „Ve výběru jsem se zkrátka zaměřil na báseň co na událost zvláštního druhu, nedílně jazykovou, obraznou a myšlenkovou.“ Slovo událost je klíčové i pro Jana Štolbu, ale u něj získává rozhodující význam ještě před textem: „Poezie přece nejprve musí mít svůj obsah, předmět, své ‚něco‘. Pak nechť ‚zůstává sama sebou‘ (citován J. Řehák). Předtím se ale musí něco stát.“ Nebo jinde: „Zajímá mě okamžik, kdy básník dovede do básně vložit něco zažitého, podstatného, natolik svého, že to nemusí být narušeno žádnou další básnickou přidanou hodnotou.“

Lze si jen domýšlet, jak oboustranně náročná mohla být spolupráce dvou tak výrazných individualit. Každopádně na popud Petra Krále nakonec došlo k podstatným změnám oproti původním pravidlům: u každé básně je uvedeno i jméno autora (v minulých ročnících byli autoři dohledatelní až v rejstříku na konci knihy), někteří autoři jsou zastoupeni více než jedním textem a konečně – arbitr vybíral některé básně na základě vlastního rozvážení.

Těžko říct, jak by almanach vypadal, kdyby byla při jeho vzniku dodržena původní pravidla, ale takto působí vyváženě, celistvě. Odráží Královo neschematické vnímání pojmu básnický vjem. Jeho básnickými událostmi nabitý výběr – na němž jsou výrazně znát „královské preference“ – je zajímavější, než by byl výběr plně konsenzuální. Štolba příliš klade důraz na osobu autora, na jeho silnou zkušenost. Upozaďuje význam vjemu jako možného inspiračního zdroje pro básnický objev: „Nejdřív ať je básník, až pak, poezie, budiž sama sebou.“ Takový požadavek je dobře uplatnitelný na folkové písničkáře. Pro poezii je však redukující a spíše jí škodí.

Almanachu též prospělo, že ubyla kratochvilná možnost „pseudoanonymního čtení“. Jméno autora totiž je součástí básně a oddělit jej záměrně od textu není plodné. Nešlo o nic víc než o na jednu stranu hravý, na druhou však spíše zavádějící naschvál. Jistě, toto všechno jde výrazně proti původním pravidlům projektu. Bude tudíž zajímavé, jak se koncepce almanachu vyvine v budoucnu.

Dobré české básně 2011

Přes dvojitý filtr prošlo do almanachu celkem 48 textů od 43 autorů. Těžko soudit, jestli jde o básně nejlepší, ale stejně jako v předchozích ročnících se dá s jistotou říci, že se jedná o básně, které vesměs mají své, jen stěží zpochybnitelné kvality. Vynikající verše Ladislava Selepka donutily autora této recenze dohledat si a pozorně pročíst i další jeho dostupné verše, aby se ujistil, jestli jsou stejně vynikající jako texty zastoupené v almanachu (jsou). Neprodleně si objednal sbírku Petra Hrbáče Jak plyne čas. Nechal se okouzlit básní Víta Slívy: „Nejsoucí láska je naděje jsoucnosti? / Kůže, a bez masa? Maso, a bez kosti?“ Z šuplíku znovu vytáhl sbírku Pavla Kolmačky, a to jen proto, aby se ubezpečil, že ho oslovuje, dokonce ještě víc než před rokem, kdy ji četl poprvé. Díky almanachu se těší i na další sbírku Petra Halmaye, připomněl si, co se mu líbí na textech Petra Borkovce. Velkým objevem jsou pro něj verše Kamila Boušky, Romana Telerovského a Pavla Ctibora.

A co almanach vypovídá o stavu současné české poezie? Poezie nejen že žije, ale organicky roste, přetváří se, krmí se lidskými životy, zároveň však plodně recykluje staré motivy. Stále je co nového nacházet a objevovat.

Autor je básník.

Petr Král, Jan Štolba (EDS.): Nejlepší české básně 2001

Nakladatelství Host, 150 stran