Egyptský podzim

Ráno čtu na Twitteru, že v tahrírské polní nemocnici potřebují spoustu zdravotnických zásob. Vyrážím nějaké koupit a jedu je předat. Je tu kavárna hned vedle improvizované nemocnice – na způsob té polní, tahle jen stojí na ulici. Je jich tu ve městě víc, jsou vesměs primitivně zařízené, zato skvěle organizované.

Zvenčí je nemocnice hlídána mládežnickým sdružením, aby se k ní nedostali tajní nebo armáda. Atmosféra je tu velice napjatá. Zatímco si v kavárně dávám čaj, každou chvíli sem přivážejí raněné na motorkách. Čas od času, když se vojáci nebo policie nebezpečně přiblíží z té které strany, nastane hromadný úprk, po chvíli se ale situace na ulici zase zklidní. Přes tu nervozitu je atmosféra na náměstí zvláštně extatická, všichni si navzájem pomáhají a jsou tak přátelští, neuvěřitelné.

Už předtím tu byl pár hodin cítit slzný plyn, jsme však dál od epicentra bojů, oči mě jen trochu štípou, nic zásadního. A pak najednou… Ze všech stran se na nás začnou řítit vojáci a policajti, tisíce lidí se nahrnou jako vlna, střílejí municí, házejí mezi nás nějaké plynové bomby, spousta lidí se začíná hroutit, omdlévají (mám masku, kterou mi předtím dali v nemocnici).

Přestávám vidět. Nějací chlapi se mě snaží chránit, dokud se nedostaneme na roh Tahríru. Uvnitř kanceláře cestovky jsou lidé, ale dveře se nedají otevřít. Bouchám na ně, pouštějí mě dovnitř. Policajti se zatím venku prohánějí se zbraněmi a my ten horor sledujeme skrz skleněnou stěnu. Uvnitř je asi třicet lidí, ženy jsou hysterické a pláčou. Venku leží dvě mrtvá těla. Předtím se na ulici nahrnul chumel lidí, zakrývali si před plynem tváře, ale nebylo to nic platné, dva z nich se už nezvedli.

Po hodině a půl to na ulici vypadá podivně klidně, prosím ostatní, ať mě pustí ven, bydlím poblíž, tak to snad dojdu… Ehm. Dorazím k ulici Tallat harb, z dálky odtud vidím vojáky v khaki uniformách, v rukou drží pistole a hole, jde z nich strach. V duchu PROSÍM, ať se mi podaří projít kolem nich bez incidentu. Není kam jinam se skrýt, všechny domy v ulici mají vchodové dveře zamčené, nikde žádný průchod, kterým bych se mohla vypařit, nic. Dávám se pomalu do kroku, taková lážo plážo nedělní procházka po chodníku, zatímco oni stojí na silnici. Ani se na ně nepodívám, zničehonic mi pak jeden z těch sráčů začne nadávat: „Ty kurvo, ty čubko, weshka ya bent el metnaka, jdeš z Tahríru?“ Najednou si připadám statečná a chci se mu postavit, nahlas řeknu: „Jak se opovažuješ mě urážet?“ Voják vyskočil na chodník, začal mi koženou holí s řemínky bít nohy, pak se přidal další a bez přestání mě oba mlátí. Bolest je v tu chvíli nepatrná, možná tělo vypuzuje nějaký přirozený morfin… Náhle se objeví mladý kluk, je mu tak dvacet, chytne mě za ruku a utíkáme spolu pryč od vojáků. Ale kam? Neskutečný obraz – na jedné straně, odkud prcháme, jsou zástupy policajtů, kteří střílejí, na opačné straně, kam máme namířeno, zase demonstranti házejí kameny směrem k blížícím se policajtům. Utíkáme vstříc kamenům, až už prostě nemůžu dál.

Náhle vidím uličku, okamžitě do ní zapadneme. Na konci stojí starý dům, dcera majitele přišla dolů s klíčem, vodou a octem na vzkříšení raněných. Bouchám na ty dveře a vejdu dovnitř. Nevím, co se stalo s tím klukem, který mě zachránil, ani jsem mu nestačila poděkovat, a kdybych ho dnes potkala na ulici, nejspíš bych ho nepoznala! Tak vyčkávám pár hodin na chodbě toho domu, každou chvíli sem přinášejí raněné v bezvědomí. Ten ocet vážně funguje! Později se vydám na cestu domů s nějakým mužem, co se tu taky schovával.

Konečně doma.

T. R., Káhira