Státi se básníkem

Kavárna Symbiosa na pražském Andělu se otřásá hromadným řevem. Z plných plic tu vedle sebe křičí snědý pán v dobře padnoucím obleku, zralá černovláska v černých brýlích s černě nalakovanými nehty, baculatá padesátnice s melírem, několik dívek a mladých mužů – snad padesát lidí. Právě začíná jubilejní devadesátý Večer přiměřených depresí a přítomní uctívají zesnulého Ivana Martina Jirouse tak, jak si to prý přál – minutou řevu.

Všichni ti jinak velmi rozdílní hosté mají jednu společnou vášeň, která je sem dnes večer přivedla. Přišli poslouchat, jak jiní čtou básně i prózu, nebo dokonce sami číst; autorský přednes v nenápadném smíchovském lokále probíhá měsíc co měsíc pravidelně už osm let. „Před chvílí mi volal pán s tím, že poezie je středobodem jeho života, ale nemůže se seznámit s nikým, kdo by jeho zálibu sdílel. Jak to prý má udělat? No tak jsem ho pro začátek pozvala sem k nám, na Depky,“ říká zvesela Zora Šimůnková, sama milovnice i autorka poezie, která tuhle mimořádnou atrakci celé ty roky táhne. A díky její výdrži i širokému okruhu vazeb se z Večera přiměřených depresí stala svého druhu instituce, kde si lidé navzájem plní tajné sny a kde čas od času nastartuje i nějaká ta cesta ke slávě. 

Vlastním jménem Lehkoživ

Přichází už zmíněný cizokrajně vyhlížející pán v obleku, který recituje své verše v perštině. Jeho přednes je tak vášnivý, že sklízí bouři potlesku ještě před českým překladem. Pak vystupuje nenápadná dáma z Ústí, která sem na Smíchov přijela přečíst své poetické črty z cesty po Izraeli. Dívka po ní básní o tom, že se pohybuje v bludném kruhu, sama uprostřed společnosti, a přítomní v tichosti poctivě naslouchají.

„Když jsme začínali, musela jsem lákat kamarády, ale teď už se na vystoupení i čeká,“ líčí Zora Šimůnková. Celá akce existuje bez grantové podpory, vybírá se pouze dobrovolné vstupné a účinkující čtou bez nároku na honorář. Zájemci o vystoupení se musí přihlásit předem, ale to jen pro organizační přehled – Zora Šimůnková žádný výběr nedělá a poezii nehodnotí. Prostor dostane každý. „Přijíždějí lidé z celé republiky i ze Slovenska, přečtou, zase za své odjedou a jsou spokojení,“ říká organizátorka.

„Na Večeru přiměřených depresí se nescházejí prominenti, jsme ,druhořadá‘ akce, ale zaplať pánbůh za to, že existuje mezistupeň, kde se oba světy prolínají. Autoři, kteří sem přicházejí poprvé, si nevěří a vůbec si neumějí představit, že by mohli najít nakladatele. Já jsem zrovna to štěstí měl,“ vypráví svůj příběh básník Radek Lehkoživ. Na večeru vystoupil poprvé v zimě 2005, bylo mu třicet a do té doby četl svá dílka jen kamarádům pro obveselení. „Hrozně jsem se styděl. Překvapilo mě, jak se lidé bavili, a dokonce jsem musel několikrát přidávat,“ vzpomíná na svůj den D.

V publiku tehdy na pozvání Zory Šimůnkové seděl Marek Belza, který zrovna snil o vlastním nakladatelství a sháněl autory,  na kterých by ho postavil. Volba Radka Lehkoživa byla okamžitá. Od té doby vydal a vyprodal dvě Lehkoživovy sbírky a básník dnes už musí pozvání na autorská čtení i odmítat. Ani největšího českého básníka Radka Lehkoživa (výška 206 cm) však literatura neuživí, pracuje jako sociální kurátor. Bezdomovcům, lidem po kriminále, narkomanům či obětem trestné činnosti pomáhá najít bydlení, práci nebo léčebnu. „Každý básník se musí živit prací. Maximálně mi v hospodě za básničku někdo koupí panáka, ale ani na to, aby se člověk opil, to nestačí.“

Přes Zoru Šimůnkovou se Radek Lehkoživ dostal k pořadatelství letního festivalu Literární Vysočina v Havlíčkově Brodě, kde se několik dnů střídají bloky autorských čtení, kapely, divadla, pásma pro děti… Ostřílení básníci tu čtou vedle začínajících, což je podle obou hlavních organizátorů pro sebevědomí nováčků značnou vzpruhou.

Působit v literárním časopise nebo nakladatelství ale Radka Lehkoživa neláká, svou práci považuje za více všestrannou. „Stalo se mi, že jsem se někomu představil a on na to: ,Počkej, ty jsi ten Radek Lehkoživ?‘ a začal citovat mou básničku. To mi ke štěstí stačí.“

Dnes večer přišel Lehkoživ přečíst jedinou báseň. Věnoval ji kmotrovi své poslední sbírky Magorovi, který v ní mluví o vlastní smrti: „…budu sám / tak sám / až to nebude hezké…“ Řev, který zesnulého básníka zdraví, ale jako by vzkazoval, že sám v tuto chvíli rozhodně není. 

Autorka je novinářka.