Ostrov Sukkwan

Američtí kritici přirovnávají sporý a poetický styl Davida Vanna k románům Cormaca McCarthyho, a jeho novelu Ostrov Sukkwan dokonce k dílu Ernesta Hemingwaye. Často se také zmiňuje, že její příběh je inspirován skutečnými událostmi: Vann jako třináctiletý chlapec odmítl nabídku svého otce, aby s ním odjel na rok do divočiny aljašského ostrova, a on se pár týdnů nato zastřelil. David Vann se pokouší domýšlet, co by se změnilo, kdyby otcův návrh neodmítl.

Takové předznamenání přirozeně vzbuzuje nutkání, abychom jeho novelu četli jako vypisování se z dávných bolestí. Ačkoli autor sám v jednom rozhovoru popírá, že by šlo o literární terapii, je to nakonec právě jen empatie, jež čtenáři dovolí zavřít oči nad značnými trhlinami v zápletce novely. Přitom Vann vyprávět umí opravdu poutavě. Líčí aljašskou krajinu i drsný život v ní s takovou přesvědčivostí, že člověk téměř cítí tu všudypřítomnou prázdnotu, když ostrov zahalí mlha. Podobně jako McCarthy i on boří romantický mýtus idylického života v divočině a odhaluje její krutou a násilnou povahu. Postupně se tu ale začnou objevovat motivy, jejichž vnitřní logika je nesrozumitelná a podivná.

Otec se chová podezřele dvoudomě – přes den je odvážným zálesákem, který dokáže vystopovat a zabít medvěda, v noci se však mění v muže ztrápeného depresemi, jenž budí syna svým nářkem. Syn sice otcovy změny v chování stejně jako čtenář vůbec nechápe, ale kupodivu se ho na jejich příčinu nezeptá. Jednoho dne otcovy deprese vyvrcholí při hovoru s bývalou družkou, které do vysílačky vyhrožuje, že se zabije. Syn hovor náhodou zaslechne, a tak otec spojení přeruší, podá synovi zbraň a poníženě odchází. Syn si však přiloží revolver ke spánku a ustřelí si hlavu. Jen tak. Bez předchozího rozvíjení jakéhokoli motivu, který by ho přivedl k tak hraničnímu aktu. Jeho čin se jeví natolik přepjatý, až člověk na chvíli ztratí chuť pokračovat v další četbě. A vysvětlení se mu nedostane ani později – zbytek knihy tvoří naturalistické líčení toho, jak se otec snaží sesbírat zbytky synova těla a odvézt je na pevninu.

Na rozdíl od zmíněného McCarthyho David Vann nezkoumá podstatu násilí a jeho hrdinové nejsou nuceni projít katarzí. Nijak zajímavě nerozvíjí dokonce ani téma vztahu mezi otcem a synem. Sebevraždu syna nakonec vysvětluje jako oběť, která měla otci nabídnout druhou šanci. V kontextu spisovatelova života se takový nápad dá pochopit coby projev dávného pocitu viny, v literární fikci ale působí bizarně a zcela nesmyslně.

David Vann: Ostrov Sukkwan

Přeložil Roman Tilcer, Argo, 162 stran