Restart v Obrnicích

Městečko Obrnice nedaleko Mostu mělo před pár lety všechny předpoklady, aby tu zavládlo stejné napětí jako dnes v Novém Boru, Varnsdorfu či Rumburku. Zrušené fabriky, nezaměstnanost vysoko nad celostátním průměrem, útěk schopnějších sousedů za lepším a pomalá proměna místního sídliště v další romské ghetto. Pak ale přišla starostka Drahomíra Miklošová (ODS) a obec se odrazila ode dna.

Pakt se zlem

Když se Drahomíra Miklošová (50) před deseti lety přestěhovala za partnerem do domku po jeho rodičích v severočeských Obrnicích, zděsila se. Tady žít nedokážu, byl její první dojem. Většina obyvatel dvouapůltisícové obce žila na sídlišti ze 70. let minulého století. Domy chátraly, jejich obyvatelé, kteří se sem nastěhovali za prací v chemičkách, dolech a na dráze (býval tady železniční uzel a překladiště), byty postupně opouštěli. Místo nich se sem stěhovali chudí Romové, které okolní města vytlačovala.  

„Domy pustly, lidé posedávali na chodnících, popíjeli, byl tam nepořádek,“ vzpomíná dnešní starostka. Ani zbylé části obce na tom nebyly lépe – místo náměstí asfaltová plocha, rozpadající se škola, ponurý obecní úřad, žádný společenský život ani útulná hospoda, kde by se místní mohli sejít. Přemlouvala partnera, aby dům prodali a šli do města. Jenže tomu se z domu, který postavil jeho otec, pekař, nechtělo. „Řekl mi: Utéct umí každý. Mám návrh. Pojďme do samosprávy a zkusme to tu změnit. A když se nám to nepovede, zajdu na hrob otce, poprosím ho o odpuštění a barák prodáme,“ líčí Miklošová. Sama měla v té době za sebou zkušenost vedoucí finančního odboru v Litvínově, ekonomky rodinné firmy na výrobu nábytku či v mostecké nemocnici.  A coby dlouholetá členka litvínovské ODS založila krátce před volbami v roce 2006 spolu s partnerem Josefem Karasem v Obrnicích buňku. A plnou parou se vrhla do komunální politiky.

K uzoufání nudná atmosféra obce vzala s jejím nástupem rázem za své. Obcí projížděl předvolební, koňmi tažený kočár. Megafonem bylo slibováno občanům, že z jejich vsi bude místo, kde se bude dobře žít. Vesnici, kde je pětina lidí bez práce, mladí ji opouštějí a čtyřicet procent jejích obyvatel tvoří Romové, zaplavily plakáty, za které by se nemusel stydět žádný populista. Byly na nich fotky zdevastovaných obrnických paneláků a hezkých domů odjinud s otázkou: „Chcete žít tak, anebo tak?“ Konkrétní kroky místostarostky (2006 až 2010) a dnes starostky jsou ale populismu celkem vzdálené. Mnohem spíš ukazují, že možnosti komunální politiky v této zemi nejsou ani zdaleka tak omezené, jak se občas tvrdí. 

Miklošové občanští demokraté získali tři mandáty, po šesti jich měla další dvě uskupení – dosavadní vládci radnice (sociální demokraté, komunisté a nezávislí) a pak spolek místních podnikatelů s romskou bídou. Mezi nimi například sociální demokrat Boris Ležal, kterému patří několik paneláků a vždy byl rád, že je plní alespoň Romové, když bílí odcházejí pryč. S tím, že se obec mění v místo zmaru, si hlavu nelámal. Spolu s ním se o moc ucházel provozovatel heren Zdeněk Manzuranov nebo romský podnikatel Radek Grundza, v regionu „proslavený“ lichvářskými půjčkami. Dosavadní vedení radnice s „náplavou“ Miklošovou spolupracovat nechtělo, a tak se chystala na roli opozice. K jejímu překvapení se ale s koaliční nabídkou ozvalo nevábné uskupení zmíněných podnikatelů. Její první reakce byla – s těmito lidmi nikdy. Pak si však nechala věc projít hlavou a usoudila, že když bude dost aktivní, může hrát prim. „Chceme starostu a místostarostu,“ zaútočila a dostala, co si vymínila. Zato ztratila přízeň občanů. „Šla jsem do toho, i když jsem věděla, že po mně lidé za zády plivou,“ říká.

Jako první překvapila její razance koaliční partnery. „Obzvlášť s panem Grundzou jsem si užila,“ připouští Miklošová. „Pořád za mnou chodil a chtěl zakázky, že prý zaměstná Romy. Tak jsem s ním zkusila jednu malou akci, vyčištění starého německého hřbitova.“ Když ale zjistila, že ze sedmdesáti tisíc nedostali Romové ani korunu, protože si údajně odpracovávali dluhy, byl se spoluprací konec. „Řekla jsem: Dost, nebudu se podílet na tom, aby na těch chudácích někdo vydělával,“ vzpomíná. S majitelem paneláků Ležalem nebojovala, podle jejího názoru podniká vcelku korektně. Jen po něm chtěla, aby se „odstřihl“ od Grundzy. Přistoupil na to a Grundza se nakonec rozhodl pro odchod do Anglie.

Kam investovat

Také na radnici udělala rázná manažerka Miklošová řádný průvan. Obměnila některé úředníky, nechala si udělat důkladný audit účetnictví a s politiky v zastupitelstvu se dohodla: Já nebudu vytahovat kostlivce ze skříně a vy mi za to nebudete házet klacky pod nohy.  Skončilo přežívání ze dne na den, vznikla řada strategických dokumentů, od územního plánu po vizi, jak se bránit zkáze místního sídliště a jak se pokusit zdejší nezaměstnané a vykořeněné Romy zapojit do života obce. Starostka neúnavně vymýšlela projekty a sháněla peníze. Obec s rozpočtem necelých dvacet milionů korun dokázala za její vlády získat z nejrůznějších zdrojů sto dvacet milionů dotací.

Úspěšná starostka (v dalších volbách už Miklošové občanští demokraté zvítězili, v pětičlenné radě mají tři místa, jedno zůstalo socialistovi Ležalovi, jedno má Suverenita) se dnes obcí, ze které chtěla kdysi utéci, prochází s pýchou. Asfalt na náměstí zpestřila  tráva a nově zasazené stromy. Opravená je škola i donedávna chátrající a nepoužívaná budova staré školy. Tady vzniklo centrum volnočasových aktivit, je tu knihovna, internet, velký a malý sál. Několikrát do roka se tu lidé sejdou na plese, děti hrají divadlo, čas od času přijíždějí herci z Prahy. Senioři soutěží o nejlepší štrúdl, slaví se den dětí, loučení s prázdninami. Starostčina aktivita nakazila ostatní, svůj klub mají místní matky, ve vsi začalo působit sdružení Duhovka, které zkouší organizovat volný čas romských dětí ze sídliště. Každý rok se bílí a Romové potkávají na obrnických slavnostech, naposledy se na nich sešlo už osm set lidí.

Kromě nesporných manažerských schopností stojí za úspěchem starostky ještě jedna ne zcela běžná věc: k chudým Romům ze sídliště přistupuje vstřícně a bez předsudků. Revitalizace panelového sídliště začala právě tím obecním domem, kde bydlí nejvíc Romů a vypadal ze všech nejhůř. Starostka se nedala ovlivnit názorem, který v Česku převažuje: Do těchto lidí nestojí za to investovat, stejně dům během pár měsíců znovu vybydlí. Od opravy domu už uplynuly tři roky a kromě graffiti na jedněch dveřích vypadá jako nový.

Obec zároveň včas zabránila riziku, že v jejím katastru budou přibývat další a další sociálně slabí Romové. Po třech letech jednání se povedlo dohodnout s drahami, že několik paneláků, které jim patřily, zadarmo převedou na obec, místo aby je prodaly. „Obávala jsem se, že kdyby je někdo koupil a sestěhoval nám sem další lidi, obec už by nebyla k záchraně,“ komentuje starostka zásah. Čtyři paneláky jsou teď prázdné, z jednoho má vzniknout sociální bydlení pro nejchudší. „Čekáme, až poslanci sociální bydlení uzákoní a bude tak možné získat na něj peníze,“ říká starostka.

Toho se děsím

Podobně aktivně jako k bydlení se starostka postavila také k dluhům. Zatímco její stranická kolegyně z ústeckého regionu Ivana Řápková jako starostka Chomutova proslula tvrdou rukou a exekucemi sociálních dávek, Miklošová uvažuje jinak. „Obec musí posuzovat situaci každé rodiny. Mohu chtít jen tolik peněz, aby jí zbylo na chleba. Jinak dosáhnu jediného, ti lidé začnou krást,“ vysvětluje. Nájemníci dluží obci devět milionů korun. Větší díl, sedm milionů, dluží lidé, kteří už ve vsi nebydlí. Tenhle balík se starostka chystá prodat. Dva miliony dluží stávající nájemníci, s nimi obec domlouvá splátkové kalendáře. Aby dluhy nerostly do nezvladatelných rozměrů, zaměstnala radnice ženu, která platební morálku měsíc co měsíc sleduje. „Když někdo nájem nezaplatí, hned vyrazí do rodiny a zjišťuje, co je příčinou,“ říká starostka. „Pak s ní uzavře takový splátkový kalendář, který může plnit.“

Hitem poslední doby je pro starostku pomoc lidem s hledáním práce. Projektem Restart prošlo na sto padesát místních, kdo vydržel tři měsíce den co den vstávat a přijít na aktivizační a motivační kurz, postoupil do rekvalifikace. Deset lidí získalo na konci programu dotované pracovní místo, třicet dokonce běžnou práci. Pro padesát dalších obec vytvořila příležitost tím, že pracují v rámci veřejné služby nebo veřejně prospěšných prací.

Spravovat obec s dvěma a půl tisíci obyvateli je jistě něco jiného než vést padesátitisícové město. Řada Miklošové receptů se ale dá s úspěchem využít i ve větším měřítku. Třeba její přesvědčení, že k hezky opraveným domům a veřejným prostranstvím se lidé chovají lépe než k těm zpustlým. Nebo pečlivý přístup k dlužníkům, který po nich žádá jen tolik, kolik mohou splnit. Stejně jako názor, že lidé ve vyloučené lokalitě potřebují každodenní kontakt s terénními pracovníky, kteří jim radí a vtahují je do života obecní komunity.  

Starostčina schopnost vytěžit maximum z obecní politiky pochopitelně brzy zaujala neziskovky, které se zabývají pomocí lidem na okraji. „Pro mě je vzorem toho, jak dobře dělat samosprávu,“ tvrdí šéf vládní Agentury pro sociální začleňování Martin Šimáček. „Má zdravý pohled, snaží se do lidí vcítit, hledá nejjednodušší řešení. Sociální vyloučení pro ni není věc, se kterou se nedá nic dělat, ale priorita, kterou chce řešit.“ Začínají si to uvědomovat i starostové obcí, jež mají se soužitím většiny s menšinou problém. Minulý týden třeba dorazila do Obrnic návštěva politiků z Nového Boru, kteří se starostkou probírali její zkušenosti.

Miklošová se netají ambicí postoupit do vyšších politických pater, dva pokusy kandidovat do zastupitelstva kraje ale zatím nikam nevedly. „Vždycky mě dali na poslední místa kandidátky jako křoví,“ říká starostka. Proč vlastně ústecká ODS vyslala do sněmovny raději chomutovskou primátorku Ivanu Řápkovou, která se kromě pochybného právnického diplomuzviditelnila naopak nelítostným přístupem k lidem v nouzi? Vysvětlení poskytuje šéf ústeckého regionálního sdružení ODS Jan Kubata. Mezi přístupem Řápkové a Miklošové k sociálně vyloučeným podle něj totiž žádný velký rozdíl není. „Obě mají obrovské nasazení a snaží se problém řešit,“ argumentuje. „Děsím se představy, že jen jedno řešení je správné a všechny udělá šťastnými.“