Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Svatyně českých patronů a králů

To torzo nad řekou mu nedalo spát. Doslova: v noci se mu několikrát zdál až příliš živý sen, že právě on se má postarat o dostavbu chrámu, který na ni marně čekal už pět století. Kanovník svatovítské kapituly Václav Michal Pešina byl přesvědčený, že má svým snům naslouchat. Rozhodl se tedy dílo prosadit na nejvyšších místech. U kancléře Metternicha nepochodil, návrh vybavit katedrálu na severní straně druhou velkou věží mu neprošel. Když si ale nad plány sedl s tužkou stavitel Josef Ondřej Kranner, jejich záměru už nic nestálo v cestě, souhlasil i císař Ferdinand V. Tento podzim je tomu právě 150 let, kdy se uprostřed Pražského hradu začalo s přípravami dokončení gigantické stavební akce, jaká nemá v naší zemi srovnání.

Slavnostního otevření katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha – jak zní plný titul trojlodního monumentu –, se nedožil Pešina ani Kranner. Stavba trvala ještě více než půl století a v roce 1929 se nakonec kostel otevřel v úplně jiné podobě, než jakou mu zamýšleli dát. Na tu podobu jsme si stačili natolik zvyknout, že leckdy zapomínáme, že valná část „gotické“ katedrály je ještě mladší než naše samostatná republika a že mnohem více stop v ní zanechali pozapomenutí Kranner a Pešina než slavní Matyáš z Arrasu a Petr Parléř. „Genealogii“ památky, v níž se odrazily prakticky všechny historické křižovatky naší země, nyní přináší kniha kunsthistoriků Jiřího Kuthana a Jana Royta. Dosud nejdetailnější publikace, jaká kdy byla katedrále věnována.

Posvěcená vláda

Příběh vizionáře Pešiny ukazuje, že zkoumání historie stavby je příležitostí k ohlédnutí se i za méně viditelnými postavami spojenými se zdejší architekturou a uměním vůbec. Jak již ovšem bylo řečeno, Kuthan s Roytem jsou historici umění přednášející na Katolické teologické fakultě UK, čili jejich zacílení míří především do této oblasti: před aktéry spojenými se stavbou upřednostňují náboženská díla, která po sobě zanechali. Detailní pohled na každý předmět uchovaný v katedrále před čtenářem postupně odkrývá fascinující koncepci chrámu, která se od časů Karla IV. vlastně příliš nezměnila. Kultovní, liturgická a reprezentativní funkce stavby se tu spojuje v ojedinělou uměleckou vizi. Dolní část katedrály, respektive její nejstarší části s vysokým chórem, je věnována minulosti, hrobům místních světců a panovníků. Horní triforium s bustami císaře a jeho blízkých pak symbolizuje budoucnost: sem mají mířit modlitby poutníků za spásu světa, Bohem vyvolení vládci české země je provázejí svými přímluvami a předávají je na vrchol chrámu, kde se nachází další triforium s bustami Krista, Panny Marie a zemských patronů symbolizujících nebeskou vládu.

„V Evropě snad není druhého monumentu, v jehož podobě by idea posvátné pozemské vlády byla vepsána tak zřetelně, aby s takovou výmluvností byla vyjádřena i ochrana, kterou jí propůjčuje sestava svatých zemských patronů a samotný Kristus, do jehož přízně a Boží ochrany je svět svatovítské katedrály poručen,“ píší autoři. S tím, že bohužel nevíme, jak by vypadal úplný ikonografický program katedrály: husitské bouře práce zastavily a odsunuly dostavbu západní části chrámu až do 20. století.

Co je třeba doříct

Kniha je ve výsledku především (místy vyčerpávajícím) seznamem všech prvků umělecké výzdoby, ať už se to týká obrazů, sakrálních předmětů či samotné architektury. Oltáře, které se stavěly a bořily, ostatky světců, jež se vozily z místa na místo, aby nepřišly k úhoně, zdi, které se ukončovaly o mnoho metrů dřív, než jak byly plánované, to vše navíc v knize bezděky ilustruje, jak mohly dobové turbulence stavbu chrámu tak neuvěřitelně dlouho protáhnout. Jakmile se ale v knize Kuthan s Roytem ocitnou ve zmiňované době husitského řádění (a to je zhruba konec druhé třetiny publikace), znatelně jim začne docházet dech.

Nejenže jim ubývá děl, která stojí za to popsat, ale hlavně nepochopitelně rezignují na popis událostí, jež zasáhly do vývoje katedrály v novodobé historii.

Dějiny katedrály jsou totiž také věčným zápasem o její smysl. Vždyť onen katolický ikonografický program valná část národa nepřijala už pár let po položení základního kamene, což výmluvně dokládá nechvalně známé drancování chrámu na popud Jana Želivského a následné zastavení stavby na stovky let. Když pak byla konečně vysvěcena, stalo se tak v době masivního odporu Čechů vůči Vatikánu, jen pár let poté, co byl na Staroměstském náměstí davem zničen sloup na památku Bohorodičky, k níž by se měl v katedrále modlit. V době komunismu byl kostel možná stále „výrazem Boží přítomnosti“, jak autoři píší v předmluvě, je ovšem otázkou, zda ji v něm cítil i Klement Gottwald, když si tu nechal drze sloužit prezidentské Te Deum. A léta trvající polistopadový souboj o katedrálu mezi církví a státem skončil až loni podepsáním kompromisní smlouvy o její společné správě.

Žádný z těchto momentů Kuthan s Roytem blíže nerozebírají. Ten poslední dokonce ani nezmiňují. Možná kvůli tomu, že jim měli knihu vpředvečer svátku sv. Václava přímo v chrámu společně slavnostně odprezentovat arcibiskup Duka a prezident Klaus (ten kvůli nemoci nedorazil), což mělo být pokračování symbolického smiřování se Hradu s katolickým duchovenstvem. Není vlastně tohle výmluvná ilustrace dnešního chápání katedrály?

Když místní hlava římskokatolické církve propaguje knihu, která říká, že tento chrám je dodnes centrem našeho náboženského života, má to svou logiku. Byť do něj teď místo poutníků míří především turisté a většina zdejších katolíků svého Boha nachází úplně jinde. Jak si ale vyložit, že stejnou knihu adoruje technokrat, který vždy věci mezi nebem a zemí důsledně odmítal a dnes k nim sahá jen v rámci obhajoby svého chápání konzervativních hodnot? Výmluvné a paradoxní je to o to víc, že Klaus se formálně hlásí k národní Církvi československé husitské. Není toto výstižný příklad, že z pražské katedrály původní náboženský étos vyprchal a každý ji nyní vnímá po svém?

Kniha Jiřího Kuthana a Jana Royta je bezesporu fundovaná, obrazově navíc unikátně vybavená, takto ještě katedrálu nikdo nenafotil. K její novější historii a současnosti je ale třeba ještě spoustu zásadních věcí dopovědět. Možná při dalším vydání.

Jiří Kuthan, Jan Royt: Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Svatyně českých patronů a králů

Nakladatelství Lidové noviny, 683 stran