Dopisy

SOUPEŘ PRO OBAMU

RESPEKT 46/11

Sám jsem některé televizní debaty republikánů sledoval v přímém přenosu a Mitt Romney na mě v nich rozhodně nikdy nepůsobil dojmem „mimozemšťana ve tvaru preclíku“. To pouze Romneymu méně nakloněná část amerických médií mu přezdívá „the pretzel candidate“. Osobně se domnívám, že jde spíše o účelové označení a nástroj předvolebního boje než o jakoukoli jeho výstižnou charakteristiku. Romney sice v do nebe volající tragičnosti většiny republikánských kandidátů opravdu působí jako zjevení, ale zjevení, které jako téměř jediné na pódiu dokáže civilizovaně debatovat, slušně řečnit a vlastní názory podpořit opravdovými argumenty nebo vědeckými fakty. Úmyslně píši „téměř jediné“ – po jeho levici totiž stává o hlavu menší muž jménem Ron Paul, libertarián, jenž je pro velkou část Američanů žijící legendou a který podle mě představuje jednu z nejzajímavějších osobností amerického předvolebního boje. Jsem přesvědčen, že fenomén Ron Paul 2012 je natolik významný, že by si zasloužil vlastní článek v některém z příštích vydání Respektu a rozhodně by zde měl být alespoň letmo zmíněn.

Oba muže (Romneyho a Paula) spojuje ještě něco, a to viditelné nepřátelství a přehlížení z mocenského centra samotné Republikánské strany. Moc by mě zajímalo, kdo je jejím faktickým lídrem, stojícím v pozadí, mimo dosah pohledu veřejnosti. Toto její reálné vedení totiž vybírá samotné kandidáty a fakticky tak stojí v mocenské struktuře strany výše. Střídá nové tváře a zoufale se snaží přijít s někým alespoň trochu přijatelným. Někým, kdo se však nejmenuje ani Mitt Romney, ani Ron Paul. Opakovaně přitom selhává…

Michael Čejka

JAK OVLÁDNOUT ÚSPĚCH

RESPEKT 45/11

Zúžit problematiku vzdělávání nadaných dětí na otázku dosažení úspěchu považuji za zjednodušení. (Ponechme stranou, že autorka nikde nedefinuje, co se pro účel tohoto článku úspěchem myslí, neboť se jedná o velmi abstraktní pojem.) Z úst dotazovaných rodičů také o úspěchu nezazní jediné slovo. Snad autorku k 　tomuto přístupu svedl název školy, tedy Cesta k　 úspěchu, vzdělávání nadaných dětí se ale věnuje více škol po celé republice – i když bohužel mnohem méně, než by bylo třeba.

Má snad argument, že jedinci dosahující IQ nad 120 nejsou v životě nutně úspěšnější než ti průměrní, znamenat, že se skupinová výuka nadaných dětí nevyplácí a nemá smysl? Nemůže například platit, že mnozí z těch, kteří oplývají mimořádnou inteligencí, definují úspěch ve svém životě jinak než být špičkovým lékařem či právníkem?

Ze zkušenosti vím, že se nadané děti vyznačují zejména nebývalým, hlubokým zaujetím pro témata, jež jejich vrstevníky často vůbec nebaví a nezajímají. To je samozřejmě vytlačuje na okraj. Už v mateřské škole bývají kolektivem vnímáni jako podivíni, se kterými si nikdo nechce hrát. Ve škole se pak velmi snadno mohou stát terčem šikany. Ocitnou-li se v kolektivu sobě podobných, doslova rozkvetou. Konečně jsou s to vytvořit si kamarádský vztah ke svým vrstevníkům. To je pro jejich sociální zrání jistě přínosnější než být třídním outsiderem.

Škola v žádném případě nemá být jen přípravou na život a kariéru, které se odehrají „potom“. Je to devět let života, jež formují osobnost dítěte, jeho vztah k okolí, a především je to období dětství, které by mělo patřit k těm nejkrásnějším v životě. Pokud dítě toto období prožije v prostředí, jež neumí rozvinout jeho schopnosti a které ho nechápe (a v běžných třídách s 30 dětmi pro takové dítě ani osvícený učitel mnoho udělat nemůže), spolehlivě to v něm probudí negativní postoje a jeho šance tak mohou být zmařeny.

V naší rovnostářské společnosti je však, jak ukazuje i uvedený článek, nadání stále handicapem. Nadprůměrnost je prostě podezřelá, je výstřelkem bohatých, kteří chtějí mít bohaté děti. Takový pohled je v　 zemi, z　 níž po dlouhá desetiletí elity odcházely a odcházejí, velmi nešťastný.

Alena Všetečková