Soupeř pro Obamu

Barack Obama by se už podruhé neměl stát americkým prezidentem. Dlouhodobé zkušenosti totiž říkají, že pokud v amerických volbách jeden z kandidátů obhajuje svůj úřad, promění se kampaň v národní debatu o tom, jak si ve funkci vede. To je pro Baracka Obamu špatná zpráva. V bodech, které americkou veřejnost zajímají nejvíce, je totiž velmi neúspěšným prezidentem. Paradoxně i přesto nezůstává bez šance.

Průzkumy ukazují, že Američany v tuto chvíli zdaleka nejvíce zajímá nezaměstnanost a tvorba pracovních příležitostí. Teprve potom přichází na pořad dne zadluženost státního rozpočtu, daleko za ní pak zdravotní péče nebo školství. Současnému šéfovi Bílého domu je málo platné, že jeho zahraniční politiku hodnotí příznivě polovina Američanů a způsob, jakým řeší válku v Iráku, dokonce 60 procent populace. Jenom zhruba třetina voličů si totiž zároveň myslí, že prezident zvládá současnou ekonomickou situaci a jenom 38 procent věří, že má plán na vytvoření nových pracovních míst. Když uznávaný think tank The Brookings Institution zveřejnil před pár týdny dvacetistránkovou studii analyzující předvolební situaci posledních šesti amerických prezidentů, vycházel z ní alespoň v některých ukazatelích hůře než Barack Obama pouze Jimmy Carter, symbol prezidentského selhání.

Republikánská opozice by tedy měla za rok touto dobou oslavovat vítězství svého kandidáta, podobně jako v roce 1980 jásala nad triumfem Ronalda Reagana. V číslech zveřejňovaných průzkumů ale něco přesto nefunguje. Přestože se Obamova popularita pohybuje někde okolo 40 procent, průzkumy zároveň ukazují, že by drtivou většinu současných republikánských kandidátů přesto v přímém souboji porazil, někdy o více než deset procent. Republikáni rozjedou za necelé dva měsíce sérii svých primárek, zatím však mají mezi desítkou uchazečů o oficiální republikánskou kandidaturu jenom jednoho muže, který dokáže v průzkumech Baracka Obamu skutečně vážně ohrozit. Jmenuje se Mitt Romney – a významná část republikánských voličů o něm nechce ani slyšet.

Mnoho analytiků se přitom shoduje, že opozice nepotřebuje žádnou superhvězdu. Ochota vyzkoušet něco jiného je hmatatelná, republikánům by mělo stačit nabídnout někoho obecně přijatelného, kdo nebudí ve voličích nedůvěru.

Horká krev

Právě to se ale zatím příliš nedaří. Republikáni prošli od prohraných voleb v roce 2008 velkou revolucí, jejímž výsledkem je hnutí Tea Party. Hnutí vyprodukovalo uvnitř Republikánské strany skupinu radikálně konzervativních politiků a významně pomohlo republikánům k vítězství v kongresových volbách na podzim minulého roku.

Jenže dnes mají již Američané s touto novou generací své první zkušenosti a nadšení rychle vyprchalo. Zástupci Tea Party se především museli naplno projevit během letní krize kolem zvyšování dluhového stropu. Tehdy na svých požadavcích nezvyšovat za žádných okolností daně trvali tak zarytě, že málem svrhli Spojené státy do bankrotu. Připomeňme si, že tehdy šéf „tradičních“ republikánů John Boehner s Barackem Obamou dohodl kompromis, radikálové z jeho vlastní strany ho však donutili návrh stáhnout. Kolaps se podařilo odvrátit pouze tak, že demokraté ustoupili a spor byl o pár měsíců odročen.

Radikální republikáni mají ale problém v tom, že jejich postoje nekopírují názory většiny společnosti, která jasně žádá ústupky z obou stran. Hned po zmíněné krizi se také obliba Tea Party propadla, stejně jako důvěra v konzervativci ovládanou dolní komoru Kongresu. Jestliže si dnes jenom třetina Američanů myslí, že prezident má recept na vysokou nezaměstnanost, republikáni jsou na tom v očích veřejnosti ještě o více než deset procent hůře.

To se výrazně projevuje při výběru budoucího soupeře nebo soupeřky Baracka Obamy. Většina výrazných kandidátů se opírá právě o zradikalizované konzervativní voliče, protože především tito nadšenci hlasují v primárkách. Když se ale k šancím kandidátů začne v průzkumech vyjadřovat běžná umírněnější populace, ukáže se, že nemají mnoho šancí.

Toho se zase pro změnu zaleknou konzervativní voliči a začnou hledat někoho jiného. Výsledkem je, že radikálnější republikáni už od letošního jara vystřídali několik favoritů, vždy se s nimi ale po několika týdnech rozloučili a vrhli své naděje na jiného kandidáta.

Kdo vybírá…

První hvězdou pole byla na přelomu jara a léta charismatická matka pěti dětí Michele Bachmannová. Superkonzervativní kongresmanka z Minnesoty se však poměrně rychle ukázala být především paranoidní představitelkou náboženské pravice. Bachmannová například věří, že sekulární stát chystá sběrné tábory na převýchovu zbožné mládeže, a kvůli vymývání mozků ve školách navrhuje zrušit ministerstvo školství.

Hvězda jediné zástupkyně ženského pohlaví tak zhasla již po několika týdnech, kdy se na scéně objevil další favorit Tea Party, dlouholetý guvernér Texasu Rick Perry. Perry s sebou přinesl důraz na ekonomiku, prezentuje se především jako guvernér nejdynamičtějšího státu USA. Ostřílený politik se nicméně na celostátní úrovni dostal do problémů v sérii televizních debat (republikáni jich už absolvovali devět), kde se ukázalo, že není připraven a vůbec se neumí dobře vyjadřovat. Perryho kampaň dokonce v jednu chvíli tvrdila, že se guvernér už dalších diskusí nezúčastní, a když rozhodnutí odvolala, přišel další průšvih – minulý týden guvernér v přímém přenosu zapomněl, která ministerstva chce vlastně zrušit.

Místo pohaslé hvězdy z jihu tedy před pár týdny vyplnil okouzlující řečník Herman Cain, úspěšný černošský byznysmen, který nikdy nezastával žádnou veřejnou funkci. To je v „povstaleckém“ prostředí Tea Party výhoda a důvod k hrdosti, v náročné kampani odhalující nemilosrdně rozhled kandidátů ale přece jenom Achillova pata. Šarmantní Cain si tak prošel svou sérií přešlapů, třeba když prohlásil, že by na hranici USA s Mexikem vztyčil plot nabitý elektřinou a rozmístil na něj nápisy „Tohle tě zabije“.

Zmínění kandidáti mají společnou nekompromisní formu jednoduchých řešení, jež Bill Kristol, sám dlouholetý pravicový komentátor, označil za „infantilní konzervatismus“. Z vystoupení čiší přesně ona neústupná rétorika, která odpuzuje v průzkumech středové voliče. Kandidáti se zavázali, že nepřistoupí na kompromisní způsob vyrovnání rozpočtu, ani kdyby kombinace škrtů (které požadují republikáni) a zvyšování daní (podmínka demokratů) byla namíchána v poměru jedna ku deseti v jejich prospěch. V předvolební kampani se ruší bez náhrady celá ministerstva, vyzývá se k neplacení vůbec žádných daní a k tomu se jedním dechem bojuje za zachování tradičních žárovek ve jménu osobní svobody. Celou ekonomiku spasí snížení daní a zjednodušení daňového systému. Například Herman Cain má svůj ekonomický program v podstatě shrnutý do jediného hesla 9–9–9, což znamená zavedení devítiprocentní daně z příjmu, prodeje a podnikání. Odbornější tisk má tendenci nad jednoduchostí takových receptů žasnout. The Economist reagoval na Cainův program titulkem „Chcete-li slyšet nesmysl, volejte 999“.

Herman Cain ale také v těchto dnech vyhasíná poté, co jej již nejméně čtyři ženy obvinily ze sexuálního obtěžování v dobách, kdy byl šéfem Národní asociace provozovatelů restaurací. Cain obvinění vehementně popírá, přesto je obtížně představitelné, že by mohl zůstat důvěryhodným kandidátem. Právě Cain ostatně dokáže v hypotetickém střetu se současnou hlavou státu prohrávat i o 15 procent bez ohledu na to, jak sympatický je svým konzervativním příznivcům.

…přebere

Nad vším tím hemžením se celou dobu téměř nehnutě tyčí Mitt Romney. Jeho preference mezi republikány ho stabilně řadí na první či druhé místo, podle toho, jak velký románek právě pravicoví voliči prožívají s některým z radikálů. Na rozdíl od nich je ale Romney schopen prezidentovi čelit minimálně jako rovný rovnému nebo z hypotetických střetnutí vychází mírně vítězně.

Bývalý guvernér státu Massachusetts a movitý podnikatel v krizovém managementu však v republikánech neumí zažehnout jiskru nadšení. Obecně je znám svou prkenností a působí dojmem dokonalého mimozemšťana z jiné planety. Pro křesťanskou pravici je nepřijatelný, protože je mormon, tedy příslušník denominace považované ostatními církvemi za sektu. Pro většinu ostatních je příliš velkým pragmatikem, což je nicméně podle všeho přesně důvod, proč má tak výrazné šance ve střetu s Obamou. Romney jako guvernér k demokratům inklinujícího státu zavedl první program všeobecného zdravotního pojištění ve Spojených státech a Barack Obama ho dnes běžně uvádí jako vzor pro svou vlastní zdravotní reformu. K hrůze jiných zase kdysi podpořil dotace na výrobu biopaliv a zastával mnohem smířlivější postoje k právům homosexuálů nebo potratům, než je u republikánů zvykem. Teď Romney své postoje systematicky upravuje, což vyvolává další skepsi. Pravicový tisk kvůli němu vynalezl sloveso „zkroutit se jako preclík“ (to pretzel).

Nicméně jak se přibližuje 3. leden a s ním první skutečné primárky, klidný a trpělivý Mitt Romney se stává favoritem republikánského pole. Radikálnější kandidáti se zjevně neujali a tradičněji naladěná část republikánských voličů chápe, že pokud chce za rok vystrnadit Baracka Obamu z Bílého domu, je Mitt Romney jedinou skutečnou nadějí. Podle mnoha komentátorů republikáni potřebují přežít vášně svých primárek a nominovat rozumného kandidáta, který pak bude schopen rychle otočit kormidlem do politického středu. Jejich rozhodnutí se rodí pomalu, přesto se zdá, že Mitta Romneyho nakonec do boje příští rok vyšlou. Pro Ameriku by to byla dobrá zpráva – čekala by ji nejspíše kampaň vedená dvěma racionálními politiky schopnými inteligentní diskuse.