Slezský román

Když zmíníme několik jmen z české prózy, která vyšla v nakladatelství Host, jasně naznačíme roli, již tento nakladatelský dům v českém literárním světě hraje: Jan Balabán, Petra Soukupová, Jiří Hájíček nebo Radka Denemarková. Mezi tyto vyšlechtěné ovečky se ale vloudil vlk: románový debut, který je zcela otevřeně zamilovaný do nacistické estetiky i ideologie.

Zmíněného vlka představuje kniha básníka Petra Čichoně (42) Slezský román. Autor, který se dosud na poli literatury realizoval jako básník, našel natolik „nosné a silné“ téma, že si vynutilo rozpracování v rozměrech románu. Tímto tématem není nic vábivějšího než nacistická estetika a ideologie. Nejprve jim věnoval sbírku Pruské balady / Preussische Balladen (2006). Dvojjazyčná sbírka se melancholicky utápí v ponurých atmosférách Slezska, někdejších Sudet, představujících zakletý kraj, z něhož stále vychází stesk z prohrané války (sic!), ztraceného pangermánského snu: „líto je mi, že ztratili jsme všechno“ (Árijská láska). Nechybí ale ani eschatologicky akcentovaná toponymická symbolika: ,,daleko je Berghof / ležící v ruinách jak mrtvá orlice“, ,,náš Berlín je v nebi!“. Berghof byl jedním z Hitlerových sídel. Literární skandál se ovšem nekonal, a tak si autor své básnické vidění troufá rozvinout v klíčovém epickém žánru.

Literární hodnoty

Slezský román tvoří tři roviny vyprávění. Dvě z nich se odehrávají v devadesátých letech a do jisté míry se prolnou, neboť jejich hrdiny jsou otec a syn. Student dějin umění Martin Klučka, který píše dizertační práci o architektuře třetí říše, se seznámí se studentkou archivnictví, jež má obdobný předmět zájmu. Jejich vzájemné dialogy poté mimo jiné aspoň rámcově informují o základní problematice ve věci nacistické architektury. Vztah mladých vědců tak nějak očekávaně přeroste v milenecký poměr. Slezský román ale není románem ani milostným, ani psychologickým a asexuální dvojice se především věnuje pátrání po Hansi Kammlerovi, Hitlerovu inženýrovi, jehož stopy se s koncem války ztrácejí v Praze. Z historického Kammlera však mnoho v románu nezbude. Nacistický generál, projektant plynových komor a krematorií pro koncentrační tábory, autor myšlenky na využití vězňů jako pracovní síly, šéf podzemních továren (komplex Mittelwerk) a vývoje rakety V-2, se v románu vynořuje pouze jako aurou obestřený lyrický subjekt, bilančně meditující džentlmen, heroický temný rytíř: ,,Jedu tryskem na svém koni. Uniforma SS se prodírá tichem. (…) Zatím jsem nezradil.“

Portrét jeho mužně citlivé duše pak doplňují obdivné úvahy ústřední mladé dvojice, které s okultní vážností zastírají utilitárně-bestiální podstatu podzemních továren – ,,Kammlerova podzemní říše“, ,,podzemní pyramidy, černý funkcionalismus“ a ,,antigravitační teorie“ posvěcují tajuplný Kammlerův obraz. Ten tedy nejeví ani náznakem rysy emocionálně zcela plochého stavitele vyhlazovacích táborů (o nichž nepadne zmínka) a oportunistické bestie. A podobné je to i s dalšími postavami nacistů – často jsou to ovšem jména všeobecně méně známá (Karl Maria Wiligut), která pro Čichoně, autora jejich zcela vyretušovaných portrétů, mohou mít i hodnotu jakýchsi znamení pro zasvěcené a usilovat o částečně skrytý (zatím) návrat těchto ,,hrdinů“ do soudobého diskurzu.

Tomu nahrává i fabulace s teorií, že Kammler nezemřel na konci války, ale dostal se do Jižní Ameriky. To představuje svorník mezi zvráceně estetizovaným obrazem minulosti a dějovou linkou odehrávající se v současnosti. V Jižní Americe totiž student Klučka zažije sexuální dobrodružství s Kammlerovou pravnučkou a v roli svědka i rituální vraždu. Čichoňovy fabulační schopnosti však na takové eskapády nestačí. Z pod příliš skromné vrstvy tuku obraznosti – nejistě náznakových popisů reálií – příliš trčí neústrojná kostra těžkopádné dějové kauzality.

Další dějovou linkou, která se s touto protne, tvoří zážitky Martinova otce, jenž se po pádu železné opony vydal jako zedník za prací do Německa. Především tyto pasáže mají jistou, až dokumentární přesvědčivost – ať už v dialozích pronášených severomoravským dialektem nebo v zachycení nejistoty z cesty ,,chudých příbuzných“ na Západ: ,,Jsou okouzleni dálnicí: zdá se lepší, pevnější, kvalitnější než silnice doma. Stejně jako německé nebe.“ Tyto novodobé pasáže ale především nechávají rozeznít vědomí kontinuity s nacistickým obrazem nadřazeně mytizovaného němectví. Jen obtížně lze totiž během četby potlačit pocit jakéhosi ilustrativního předvádění německých ctností, zásadovosti a především pracovitosti.

A komu by nedocházela kruciální otázka národního původu hrdinů románu, ten může propátrat genealogické stromky na předsádkách knihy, jimiž lze protínání osudů postav románu číst jako osudové ,,volání krve“.

A literární hra?

Literatura by samozřejmě neměla mít žádná námětová tabu, autor by ovšem zároveň nikdy neměl rezignovat na kritické myšlení, na svůj vnitřní sebezpyt. Petr Čichoň se už v souvislosti se svými Pruskými baladamivyjádřil v jednom rozhovoru ke kontroverznosti svého námětu v tom smyslu, že kontroverzní je pouze pro ty, „kteří nejsou ochotni uvažovat jinak než v politicko-ideologických souvislostech“. Vysvětlení navíc korunoval vztažením vlastních balad k textu Jakuba Demla Píseň vojína šílence a jeho naznačené souvislosti s motivem ,,démonické mysli druhé světové války“. To ovšem Demlův brutální a zároveň meditativně vypjatý text značně dezinterpretuje, kromě toho Deml jej napsal už v roce 1935.

V textu se dá skutečně jen těžko najít jiný interpretační potenciál než sentimentální přitakání národně-pokrevnímu bratrství se všemi jeho předsudky a eklektickou ,,tvrďáckou“ symbolikou. Zajímavé proto je, jak se s touto interpretací vyrovnává externí redaktor nakladatelství Host Pavel Hruška, který na knize redakčně spolupracoval. Ten se však od takové interpretace jednoznačně distancuje ve smyslu ,,povrchního uvažování“ a zdůrazňuje svébytnost literárního textu coby ,,sémantického pole“, jež je svou podstatou fikčním konstruktem.

Jde o fatální podcenění moci literárního textu, který přes své fabulační zázemí sám sebe nemůže vyjmout z ostatních myšlenkových a historických kontextů. To ostatně potvrzuje i soulad mezi Čichoňovým básnickým ,,já“ v poezii a optikou jeho románových postav. Proto tu přetrvává děsivá představa, že by se kniha mohla stát oblíbenou četbou polovzdělaneckých kádrů pravicového extremismu, které se už dávno neskrývají jen na svých ,,soukromých akcích“.

Autorka je učitelka a literární kritička.

Petr Čichoň: Slezský román

Host, 293 stran