Jde do tuhého

Nebyly to sexuální skandály, korupce ani autoritativní manýry, co zlomilo vaz italskému premiérovi Silviu Berlusconimu. Byly to až ony volným okem neviditelné, a přesto tak mocné finanční trhy, toto hrozivě přerostlé dítě globálního kapitalismu. To ony ukázaly prstem na italské dluhopisy, jejichž riziková přirážka se najednou přiblížila k hranici, za níž se před rokem státy jako Řecko či Irsko kácely k zemi. A jelikož Berlusconimu začaly prudce klesat i akcie jeho vlastní obrovské mediální firmy, konečně mu došlo, že je na konci své dlouhé politické kariéry.

Přesto ani tak dramatické přitlačení Itálie na okraj propasti nestačilo k tomu, aby se italští politikové začali chovat racionálně. Samotný Berlusconi vyvolal další paniku na trzích prohlášením, že odejde z funkce až po přijetí reformního balíčku, čímž vyvolal podezření, že to s demisí nemyslí vážně. Pak se zase rozjela debata o předčasných volbách, které by zemi vrhly do měsíců nejistoty a bezvládí. Egoismus politických stran, jež ani tváří v tvář katastrofě nejsou schopny se rychle shodnout na reformní vládě se silnou podporou v parlamentu, vyráží při pohledu zvenčí dech.

Podobný příběh se odehrál v Řecku, kde premiér Jorgos Papandreu sice státnicky odstoupil poté, co pod hrozbou vypsání referenda přinutil politické strany k dohodě o vládě…