Historie na vlastní oči

Mít cestovní horečku má tu výhodu, že vstanete i bez budíku. Beru připravenou svačinu, tašku s věcmi na dva dny a vyrážím do sychravého rána. Nevlídné počasí jako by bylo předzvěstí dnešní návštěvy koncentračního tábora v Osvětimi.

Podle plánu vyjíždíme krátce po sedmé hodině. Je nás plný autobus, čtyři desítky učitelů, kteří se přihlásili na studijní cestu Historie na vlastní oči – po stopách židovské kultury a utrpení. Jedná se o první akreditovanou exkurzi, kterou v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků připravilo Občanské sdružení PANT jako součást grantového projektu Moderní dějiny pro učitele.

První zastávkou je místo veliké síly, františkánské Centrum sv. Maxmiliána Kolbeho v Harmęžích, kde byl jeden z pobočných pracovních táborů Osvětimi. Klášter je pojmenován podle mučedníka osvětimského koncentračního tábora Maxmiliána Kolbeho, který se nabídl, že podstoupí smrt v hladomorně za spoluvězně, jenž měl doma ženu a děti a prosil o život. Velitel jeho nabídku přijal, většinu svého trýznivého věznění se Kolbe podle výpovědí pamětníků modlil a zpíval, jeho trápení ukončila fenolová injekce. V roce 1982 jej Jan Pavel II. prohlásil za svatého. Muž, za kterého se Maxmilián Kolbe obětoval, přežil a zemřel až v roce 1995.

V podzemí zdejšího kostela je expozice velkoformátových kreseb bývalého osvětimského vězně č. 432 Mariana Kołodzieje. O své válečné zkušenosti mlčel až do roku 1993, kdy začal vytvářet expresivní výjevy osvětimské reality. Jeho fantaskní motivy jsou plné autoportrétů, portrétů spoluvězňů, kápů i esesmanů a symbolů utrpení. Obrazy na nás v klášterním podzemí útočí se stejnou naléhavostí jako díla proslulých umělců Bosche, Dürera, Muncha či Schieleho. Jako by si autor po téměř pěti desítkách let uvědomil, že přežil nejen proto, aby žil, ale také aby podal svědectví. To se mu podařilo velmi sugestivně.

Pochmurný deštivý den pokračuje, syrové počasí jako by bylo součástí programu. Bez průvodce si procházíme Březinku, skutečnou továrnu na smrt. Dnes zde stojí pozůstatky destruovaných plynových komor a krematorií, zbytky z tří set vězeňských baráků. Nejstarší ubikace byly zděné, novější dřevěné, vyprojektované původně na ustájení padesáti koní; v nich přebývalo čtyři sta vězňů.

Prohlídka s průvodcem následuje v hlavním táboře. Původní kasárna polské armády, umístěná v řídce obydleném prostoru Malopolska s železničním spojením, vybrali nacisté jako vhodné místo pro realizaci „konečného řešení“. Jeho součástí bylo také důsledné využití pracovního potenciálu vězňů před jejich likvidací, jakož i zpracování jejich ostatků při průmyslové výrobě tkanin a mýdla. V expozici nahromaděných osobních věcí se dozvídáme, že tyto předměty byly důsledně recyklovány; vše procházelo systémem důkladného třídění, jídlo, oblečení, nádobí či jiné předměty denní potřeby putovaly ke spotřebitelům do Německa, ze zabavených šperků, cenností a módního oblečení si mohla vybrat manželka velitele tábora. Válečné Německo potřebovalo zboží i materiál, brýle i zlaté zuby. Mezi podepsanými zavazadly vidím kufřík Zdenky Fantlové, která své zážitky nejen z Osvětimi vložila do úžasné knihy Klid je síla, řek’ tatínek.

Loučíme se s česky mluvícím průvodcem. Dnes nám ještě zbývá dozvědět se, jak dotvořit program dne, jehož součástí byla návštěva Osvětimi. Všichni cítíme, že po takovém zážitku není možné sednout do autobusu a odvézt žáky domů. Pokračujeme do královského města Krakova. Počasí se umoudřilo a jako pohlazení na duši nás vítá osvětlený pohádkový Wawel.

Svatava Kučíková,

www.moderni-dejiny.cz