Černý kůň z kraje tramvajáků

Leckdo si na ně brousil zuby. A získal ho ten, od koho se to nejméně čekalo. Řeč je o pražském Divadle Komedie, považovaném v poslední době za naši vůbec nejlepší scénu. O její výtečné renomé se během téměř deseti let zasloužil tým Dušana D. Pařízka, který z ní ovšem koncem stávající sezony předčasně odchází kvůli nízkým dotacím od magistrátu. Rozhodnutí města nechat padnout jediné pražské divadlo evropského formátu je nejjasnějším důkazem, že s jeho kulturní politikou je cosi v nepořádku.

Nového provozovatele vybral magistrát minulé pondělí a výsledky hlasování se čekaly s velkým napětím. Podpoří volba dojem, že o kultuře v Praze rozhodují naprosto nekompetentní lidé? Takové obavy vzbuzoval třeba zájem komediálního Divadla Radka Brzobohatého, které se do konkurzu sebevědomě přihlásilo se slovy, že scénu na takto atraktivním místě nedaleko Václavského náměstí lze v klidu provozovat i levněji.

Krizový scénář se nakonec nenaplnil. Soutěž vyhrálo sdružení Divadlo Company.cz, které sedmým rokem provozuje Strašnické divadlo na Praze 10. Rozhodně se o něm nedá říci, že by chtělo kurz scény proslulé inscenováním náročné současné dramatiky obrátit do komerčních vod. Magistrát se tedy ukázal v lepším světle, než se čekalo. Přesto se z většinových ohlasů na volbu zdá, že náš divadelní život zasáhla katastrofa apokalyptických rozměrů. Jak to? Při hledání odpovědi na tuto otázku nám kauza Komedie leccos prozradí nejen o českém divadle, ale o naší aktuální kultuře vůbec.

Odstřelit je ve Vinohradském

Internetové stránky Divadelních novin od minulého pondělí plní desítky vzrušených příspěvků. Z jejich četby vyplývá, že řada kritiků má v téhle věci jasno. Vladimír Hulec (Divadelní noviny) kvality vítězného týmu přirovnává ke scénám, do nichž se slušný teatrolog stydí vstoupit: k ABC či zmíněnému Divadlu Radka Brzobohatého. Marie Reslová (Hospodářské noviny) soudí, že Company.cz nikdy neukázalo přesvědčivé umělecké výsledky a vítězstvím se jí tak potvrdily její „nejhorší obavy“. A Vojtěch Varyš (Týden) rovnou navrhuje, aby se všichni ti, kdo o volbě rozhodli, pozvali do Vinohradského divadla, které by se s nimi slavnostně odstřelilo, aby tak dál nesnižovali „už tak nízkou úroveň pražské divadelní kultury“.

Tak silná slova přitom padala ve chvíli, kdy nebyla zveřejněná ani vítězná koncepce Company.cz, ani jejích neúspěšných konkurentů. Jak tedy mohli divadelní odborníci dojít k tak rychlému soudu, že vyhrál ten nejhorší? Odpověď je jednoduchá. Strašnické divadlo mezi nimi není příliš populární. Ne náhodou se o něm říká, že je do něj (sídlí tři stanice tramvají od konečné metra trasy A) z centra Prahy dál než do Plzně. Není v kurzu, za dobu své existence si pod vedením režisérky Evy Bergerové vysloužilo jen pár pochvalných recenzí a nikdy se nedočkalo významného ocenění typu Cen Alfréda Radoka.

Úplně opačnou pověst má naopak tvorba trojice mladých režisérů, jejichž společný projekt Strašnicím ve finále výběrového řízení konkuroval. Nečekaná prohra Jiřího Havelky, Petry Tejnorové a Jiřího Adámka vyvolala takové zděšení, že se minulý týden začaly plánovat protestní nóty na magistrát a snad i demonstrace. Jejich důvodem má být podezření, že při hlasování musely rozhodovat jiné než umělecké kvality. Že za volbou stály osobní zájmy komise, která měla jít z nějakých příčin Bergerové a jejímu týmu na ruku. K čemuž se přiklání i poražený Jiří Havelka: „Nechci podléhat konspiračním teoriím, ale jak je možné, že vyhraje takový outsider?“

Jak už to ovšem u konspiračních teorií bývá, příčina se dá vysvětlit úplně logicky a jednoduše.

Zkušenosti s provozem

Ve Strašnickém divadle bylo minulé úterý cítit napětí. A to nejen kvůli dosud čerstvým emocím z vyhlášeného vítězství v konkurzu. Zrovna tu totiž finišovaly přípravy hry P.R.S.A., která má toto pondělí premiéru. Hru Eugeniusze Szybala o vztazích tří generací žen v jedné rodině režíruje sedmadvacetiletý Vojtěch Štěpánek, který spolu se zkušeným, osmapadesátiletým režisérem a hercem Janem Novotným tvoří levou a pravou paži šéfky souboru Evy Bergerové.

„Měli jsme zkušenosti s provozem divadelní budovy. A to není sranda,“ říká v pauze příprav Bergerová a lakonicky si tím vysvětluje, proč její Company.cz u magistrátu nakonec uspěla. Zatímco konkurenční tým Havelka-Tejnorová-Adámek si divadelní ostruhy v posledních letech vysloužil při pohostinských představeních po celé republice a nemusel během nich řešit provoz divadla, Bergerová má za sebou sedm let dennodenních praktických starostí. Začala přitom na zelené louce. Když ze Strašnic odešel zkraje devadesátých let soubor Divadla Járy Cimrmana, několik let se uprostřed sídliště hrály jen pohádky a koncerty. „Říkalo se, že divadlo se v téhle čtvrti hrát nedá,“ vzpomíná Bergerová. Přesto se rozhodla to na periferii obývané z valné části tramvajáky a důchodci, jak se tu říká, zkusit. První rok dokonce bez podpory magistrátu.

„Bylo by jednoduché tu hrát populární kusy s herci z televizních seriálů. My jsme se ale rozhodli nikomu nepodbízet,“ vysvětluje Bergerová s tím, že za celou dobu tu Divadlo Company.cz odehrálo jen dvě komedie. Kvůli žádosti městské části Praha 10 zde sice vymezili prostor pro pravidelná dětská představení, jinak ale obyvatelům okrajové čtvrti servírovali docela náročné kusy. Dramatizace děl Vladimíra Körnera Údolí včel a Písečná kosa, aktuální hru Andrzeje Saramonowicze Testosteron, radikálně upraveného Julia Caesara s vynecháním titulní postavy. Kritika Jiřího P. Kříže (Právo) program natolik přesvědčil, že o scéně napsal: „Ve strašnické skromnosti se dnes rodí velké divadlo, ne Na zábradlí a jinde, kde žijí na dluh nebo z tradice.“

A skromnost to byla skutečně výrazná. Divadlo sice nemuselo platit nájem a do rozpočtu mu přispívala přilehlá restaurace, i s dotacemi od magistrátu a městské části si však Company.cz musela vystačit se sumou něco málo přes tři miliony korun ročně. Komise rozhodující o novém obsazení Komedie tedy měla před sebou kandidáta, který dokázal ve stínu velkých scén dělat sedm let za málo peněz hodně muziky. A právě to rozhodlo.

To potvrzuje současný šéf kultury hlavního města Lukáš Kaucký, který komisi předsedal. Říká, že hlasující oslovila „vyváženost umělecké a ekonomické stránky projektu“, a veškeré dohady o zákulisních tlacích odmítá. Stejně jako další členové komise Jana Machalická a Vladimír Just.

Zaručené zprávy

„Bohužel tým ze Strašnic osobně vůbec neznám. Musíme počkat, jak budou pracovat. Tu nynější hysterii si ale určitě nezaslouží. I nám se na začátku předhazovalo všechno možné,“ přidává se k mírnění vášní odcházející principál Komedie Dušan D. Pařízek. Poukazuje tím na fakt, že také při jeho příchodu do divadla se vynořila řada „zaručených zpráv“, proč vlastně vyhrál. Připomeňme, že na začátku tisíciletí o pražské kultuře na magistrátu rozhodoval nechvalně známý Igor Němec. Rozhodl se pro transformaci městských divadel, čili vyjmutí některých scén z jasně daného příspěvkového systému a jejich ponechání na libovůli grantových komisí. Komedie k tomu měla posloužit jako vzor.

Jejímu tehdejšímu řediteli Michalu Dočekalovi se vidina nejistoty nelíbila a odešel do Národního divadla. Jeho soubor, který v divadle zůstal, byl jasným favoritem následného konkurzu. Jenže v tajném hlasování nad ním překvapivě zvítězil Pařízek. Tehdy teprve jednatřicetiletý režisér s minimem zkušeností, který kolem sebe neměl vytvořený žádný soubor a navíc do Prahy přišel ze vzdáleného německého prostředí, kde vyrůstal a studoval. Ihned se tedy začalo spekulovat o tom, že outsider vyhrál kvůli svému kontaktu na magistrát, kde působila matka jedné z jeho spolupracovnic.

Podezření sice Pařízek dokázal vyvrátit, přesto mu trvalo tři sezony, než diváky a kritiku přesvědčil, že jeho vize komorního divadla orientovaného na německou, rakouskou a českou nekompromisní dramatiku je tou správnou cestou. Aspoň vnější okolnosti naznačují, že nyní by se podobná situace mohla opakovat. Také pětatřicetiletá Eva Bergerová přichází z jiného prostředí, tentokrát polského. Režii vystudovala coby dcera Poláka ve Varšavě, léta působila v bilingvní Ostravě a do klání o Komedii se přihlásila s plánem navázat zde na Pařízkovo zacílení na cizokrajné prostředí, ale pootočit úhel pohledu na východ. Soustředit se zejména na kusy polských, slovenských a pochopitelně českých autorů.

V Komedii hodlá inscenovat mimo jiné Pornografii Witolda Gombrowicze, Her Master’s Voice Markéty Bidlasové, Brémskou svobodu Rainera Wernera Fassbindera, Naši třídu Tadeusze Slobodzianka, Stín katedrály Miloše Urbana či Svatební cestu Vladimira Sorokina. Spolupracovat chce s režiséry Štěpánkem, Novotným, Davidem Jařabem, Piotrem Tomaszukem či legendárním polským vizionářem Krystianem Lupou. „Chceme tam dělat dobré divadlo v lepších podmínkách. Ať už je to pohled zprava nebo zleva, musí to být pohled na člověka. Nejde o to, že je někdo v depresi, ale jaké jsou důvody, které ho k ní dovedly,“ osvětluje svou dramaturgii Bergerová.

Praktici a snílci

Taková představa podle jejího předchůdce Pařízka nezní špatně. „Angažovat Lupu by byla fantazie,“ komentuje volbu režiséra, který mimochodem tak jako on úspěšně zinscenoval skandální Prezidentky Wernera Schwaba. Odcházející ikona Komedie však vyzdvihuje především to, že se do konkurzu přihlásila řada lidí, kteří mají podle Pařízka schopnost posouvat české divadlo někam dál. To se týká nejen ve finále poraženého tria, ale také třeba Štěpána Pácla, Daniela Špinara či Divadla Letí, kteří vypadli ve druhém kole. Výběrové řízení tak ukázalo, že tu vyrostla nezvykle silná generace třicátníků, kteří by si svou samostatnou scénu rovněž zasloužili. Pokud by se tedy město nebálo experimentovat.

V souboji o budoucnost Komedie ale nakonec rozhodl pragmatismus. Vyhrál ten, u koho magistrát předpokládá, že nebude takový finanční potížista jako Pařízek, a navíc bude vděčný za to, že se může z periferie přesunout do centra. Takto opatrné rozhodnutí o naší kultuře leccos vypovídá: praktici se v ní cení víc než snílci. Je samozřejmě otázkou, zda očekávání úředníků Company.cz naplní. Ostatně Eva Bergerová rozpočet Komedie odhaduje na osmnáct milionů korun, magistrát však chce žádat jen o čtrnáct (to je ještě o milion míň než letos dostal Pařízek), takže jí nezbude než zkusit schodek vyrovnat z jiných než městských zdrojů.

To bude tvrdý oříšek. Možná stejně tvrdý jako dokázat, že lze v Komedii úspěšně navázat na éru Dušana D. Pařízka.