Sága o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku

Ponaučení, která si bájný rek Sigurd vyslechne od silné, moudré a krásné Brynhild, v některých bodech souzní s křesťanským desaterem, tím víc však vyniknou zásadní rozdíly: buď zadobře s příbuznými, nehádej se s opilci a zabij každého, kdo vede drzé řeči; nepřísahej křivě, s mrtvými zacházej řádně a nepřátelům neustupuj; buď obezřetný v místech, kde přebývají duchové, střez se nepravostí v lásce k pannám a vdaným ženám, nenech se zmámit kráskami na hostinách, bedlivě si všímej pletich přátel a nevěř nikomu, komu jsi zabil blízkého, neboť i v mladičkém synu často dřímá vlk…

Hrdinové Ságy o Völsunzíchjsou posedlí loupežením a vražděním. Při výpravách do nepřátelských krajů vypalují vše, co jim přijde do cesty, a zabíjejí všechno, co se hýbe. Opěvovány jsou i vraždy dětí, obzvlášť když je spáchala matka z nenávisti k jejich otci, svému manželovi, jenž se znepřátelil s její rodinou. Obnažená krutost příběhů v knize Sága o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku přináší nezvyklý čtenářský zážitek. Jako bychom pronikali k temným kořenům evropské minulosti, které později mnoha vrstvami překryly křesťanské a humanistické vlivy. Vtírá se otázka, zda se takovou brutalitou vyznačoval jen germánský sever, anebo se tu shodou okolností dochovalo šokující literární zobrazení pohanské mentality, jaká byla svého času vlastní i jiným národům.

Kosmas by to nenapsal

Nejstarší dochované zápisy staroislandských ság, které se předtím po staletí tradovaly v ústní slovesnosti, jsou poměrně pozdní z doby kolem roku 1400. Jejich první kritické vydání pořídil v roce 1830 dánský učenec Carl Christian Rafn, který je rozdělil do tří skupin: na ságy královské, rodové a ságy o dávnověku. Příběhy v knize Sága o Völsunzích, obsahující vedle titulního vyprávění ještě Ságu o Ragnaru Huňaté nohavici a Ságu o Bósim a Herraudovi, patří k těm posledním. Nacházíme v nich ozvěny prapůvodní germánské mytologie i některé události z doby stěhování národů v 5. století n. l., svým koloritem se však zjevně hlásí k éře vikingů (800–1050).

Děj vyprávěný prostou a pádnou prózou se v mnohém shoduje s veršovanou Eddou, nejznámějším dílem starého skandinávského písemnictví, jež bylo sepsáno o více než století dříve a je v ságách citováno. Zřetelná je rovněž spojitost mezi Ságou o Völsunzícha jihoněmeckou Písní o Nibelunzích, v obou nacházíme stejné zápletky i postavy s podobnými jmény, Sigurd odpovídá Siegfriedovi, Brynhild Brunhildě, hunský válečník Attila je v islandských textech nazýván Atli, zatímco v německých Etzel.

Oproti stylisticky vybroušenému německému eposu, který patří k nejelegantnějším dílům dvorského umění vrcholného středověku, vyznívají islandské ságy archaičtěji, to však neznamená, že by Nibelungům předcházely. Zdá se spíš, že pro oba celky posloužily jako podklad nějaké starší germánské pověsti německého původu. Na odloučeném Islandu se asi déle udržely předkřesťanské mravy, vypravěči ság nebyli tolik zasažení latinskou vzdělaností a vkus jejich posluchačů formovaly drsnější životní podmínky.

Do povědomí kulturní veřejnosti vstoupily staroislandské ságy v době romantismu. Völsungy proslavil Richard Wagner, který svou monumentální operní tetralogii sice nazval po Nibelunzích, netajil se však tím, že její syrovou atmosféru inspirovaly víc texty z drsného Islandu než z literárně vyspělého Porýní. Pravidelná inscenování jeho cyklu Prsten Nibelungův v Bayreuthu mívala ráz novopohanských bohoslužeb a mocně přispěla ke starogermánskému revivalu, jehož nejobludnějším plodem se stala hitlerovská ideologie. Völsungové tak ze zamlžených hlubin času svým způsobem fatálně zasáhli i do nedávných dějin.

Chmurná krutost starogermánských pověstí přiměla už v předminulém století české publicisty k šíření novodobého mýtu o „slovanské holubičí povaze“, již odvozovali i z českého bájesloví. Tam sice také občas teče krev, stačí si připomenout zrádného Durynka, Ctirada a Šárku či legendy o vraždách sv. Ludmily a sv. Václava. Větší roli však hrají zápletky milostné (Oldřich a Božena), mírumilovná magie (Krokovy dcery), popřípadě sportovní výkony (Bivoj).

Nejstarší české pověsti, tradované původně také ústně, se odehrávají zhruba ve stejné době jako islandské ságy, jejich první reprezentativní zápis však vznikl o tři století dříve. Pořídil jej svatovítský kanovník Kosmas pro latinsky psanou Českou kroniku v letech 1119–1125. Střední Evropa byla v té době už pár století křesťanská a její slovesnost obhospodařovali skoro výhradně klerikové, kteří z ní vymýtili nejdivočejší ozvěny pohanství. Kosmas sám byl vysoce vzdělaný intelektuál s humanistickými zájmy a kroniku sepsal v duchu antické historiografie, z níž převzal některá témata (dívčí válka).

Kontrast v ladění islandských ság a staročeských pověstí lze i proto přičíst spíš rozdílné mentalitě vypravěčů než národů. Severskou slovesnost vytvářeli především světští bardi pro povyražení světského publika. Bezprostředně přitom vycházeli z dosud nepříliš vzdálených pohanských tradic a jejich cílem nebylo nějaké univerzální mravní poselství. Chtěli asi jen poutavě, zábavně a napínavě šířit slávu násilnických hrdinů z jednotlivých skandinávských rodů a kmenů, vzájemně často znesvářených.

Umění krváku

Ve srovnání s veršovanou Eddou mají prozaické ságy mnohem lidovější ráz. Chybí v nich obšírné popisy a vyumělkované dialogy, děj zato vykazuje spád, překypuje drastickými efekty a nevyhýbá se ani zemitému humoru a sexu. Vedle archaické slovesnosti byly zřejmě ovlivněny i populárními rytířskými romány, k jakým patřily i francouzské či anglonormanské verze artušovských legend. Z tohoto literárního substrátu se koncem středověku začínalo vyvíjet pokleslé dobrodružné čtivo, jehož styl islandské ságy pozoruhodně předjímají.

Zejména oba kratší příběhy v knize by jistě ocenili i dnešní milovníci thrillerů a bezuzdných fabulací ve stylu fantasy. To by je ovšem svazek musel zlákat křiklavou komerční obálkou. Nakladatelství Argo jej do světa vypravilo v noblesní, téměř bibliofilské úpravě s pozoruhodnými černobílými ilustracemi Petra Sládka, v nichž se pochmurnost naladění snoubí s ironií, takže vražedné vášně hrdinů vyznívají spíš groteskně. Obrazový doprovod se tu stává svérázným výtvarným přehodnocením literárního obsahu, z něhož chvílemi mrazí.

Sága o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku

Přeložily Helena Kadečková a Veronika Dudková, Argo, 224 stran