Stále v kurzu

Českým komunistům rostou preference. A současně znatelně poklesla hrozba, kterou před ně před časem postavila Nečasova vláda: případný soudní proces, který by je mohl coby extremisty postavit mimo zákon. Teď jde o to, jestli se poslední nereformovaná komunistická strana v širokém okolí náhodou nevrací na politické výsluní.

Chvála radikálů

Z průzkumů kolísajících voličských nálad vyplývá, že vedle nezadržitelného propadu Věcí veřejných je hlavním trendem rostoucí podpora KSČM. Tři nejdůležitější tuzemské agentury, které popularitu stran měří, sice dospívají k mírně odlišným číslům, všechny ovšem mají za to, že obliba komunistů poslední měsíce stabilně roste. A jejich zvýšená popularita je vidět i na dalších ukazatelích – v měření Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) se například vůbec poprvé stali druhou nejdůvěryhodnější stranou, a to za ČSSD.

Pro komunisty je to příjemná novinka. V loňských volbách do sněmovny sice získali stejný počet mandátů jako v minulých volbách (26), ale v absolutních počtech přesvědčili nejméně voličů od listopadu 1989 a od předchozích voleb přišli o bezmála sto tisíc hlasů. O půl roku později v komunálních a senátních volbách utržili další ztráty. Když připočteme stárnoucí a řídnoucí členskou základnu (průměrný věk členů KSČM překročil sedmdesátku, ze 350 tisíc v roce 1992 spadl počet členů na dnešních 60 tisíc a mají potíže naplnit kandidátky) či sliby Nečasovy vlády poslat partaj k soudu, aby přezkoumal její ústavnost, a případně rovnou navrhnout její zákaz, zdáli se komunisté – devadesát let od svého vzniku – zralí na odchod do politického důchodu.

Jenže žádná předpověď není zcela přesná. Jak si ještě ukážeme, šance na zákaz či pozastavení činnosti komunistické strany vychladly. Navzdory pokračujícímu sestupu má KSČM z politických stran stále největší členskou základnu a její politici se chlubí, že se jim více než dříve hlásí noví členové (loni necelé čtyři stovky, letos ještě o trochu více). A to vše, aniž by prošli výraznější proměnou. Od režimu, v němž komunistickou vládu zaplatily stovky lidí životem a statisíce vězením, se sice formálně distancovali, ale jejich dlouhodobé postoje k minulosti tento distanc značně znevěrohodňují. Odmítli se přidat k panevropské Straně evropské levice, protože by to znamenalo odmítnout od stalinismus, odmítali odškodnit lidi zavlečené do Sovětského svazu či účastníky protikomunistického odboje, oslavují únorový převrat i hlavní strůjce represí.

Ve stranických Haló novinách se sice v posledním roce občas objeví text nadhazující, zda by na ztrátu voličů neměla KSČM reagovat změnou politiky či alespoň změnou názvu („firma se škraloupem se musí přejmenovat, jinak zmizí z trhu“), partajní šéfové však takové hlasy odmítají. „O tom mluví jen pár lidí, není to podstatné,“ říká místopředseda KSČM Stanislav Grospič. „Naše podstata je stejná, i když zahalená do nových forem projevu.“

Pozornost k tradiční komunistické „podstatě“ přitáhl letos návrh „Minimálního programu KSČM“, který pro sjezd naplánovaný na květen 2012 sepsala skupina konzervativců v čele s pražským komunistou Milanem Havlíčkem. Právě Havlíčkovo volání po „obraně výdobytků revoluce na základě Marxových a Stalinových tezí“ a další výroky zařadila před třemi lety senátní komise pro posouzení ústavnosti KSČM mezi argumenty pro zákaz komunistů. Dnes se strana opět vrací ke kořenům: dvacetibodový dokument navrhuje třeba masivní znárodnění prakticky všeho nestátního majetku či vystoupení Česka z NATO. Ačkoli zatím nejde o oficiálně schválený dokument, podle komunistických špiček jsou radikálové nedílnou součástí spolku. „Tyto projevy u nás mají svoje místo, jsou určeny části našich příznivců,“ říká šéf poslaneckého klubu Pavel Kováčik. „Naši voliči jsou rozprostřeni od ultraleva po střed a bylo by zpozdilé zbavovat se části elektorátu.“

Bližší pohled na data a širší kontext nicméně ukazuje, že to s komunistickou „renesancí“ nebude tak horké. Při zemi nakonec zůstávají vedle expertů a politických konkurentů i sami komunisté. „Nijak to nepřeceňujeme, nárůst je jen mírný,“ říká místopředsedkyně KSČM Miloslava Vostrá. „Měli jsme období, kdy jsme měli nízké preference a pak vyšší volební výsledky, v poslední době naopak míváme vyšší preference, které se ale nepotvrzují ve volbách.“

Především se ale nezdá, že by komunistům výrazně příznivci přibývali. Nedává to smysl jen zdánlivě. Zklamání z výsledků loňské kroužkovací revoluce a nových politických stran (zejména Věcí veřejných, které z jedenácti procent ve volbách spadly na dnešní tři procenta) a nedůvěra k vládě totiž vedou k tomu, že dnes výzkumníkům svoji chuť volit sděluje méně lidí než v minulosti. Jinými slovy: podporu mají komunisté zhruba stejnou, jen to teď více vyniká. Podle průzkumů se zpět ke KSČM nevracejí ani voliči, kteří v loňských volbách odešli k novým subjektům: k Věcem veřejným, Zemanově Straně práv občanů či k Suverenitě. Například zklamaní voliči VV se podle Jana Herzmanna z agentury Factum Invenio rozprchli na všechny strany, zpět ke komunistům se přiklání procento tak malé, že není „statisticky významné“.

A naplno KSČM nakonec nezúročuje ani svoji pozici opoziční síly kritizující nepopulární vládu – o protestní hlasy se totiž rovněž dělí s dalšími partajemi. „KSČM a ČSSD inkasují část nespokojenosti, ale zároveň z ní těží malé strany, které stojí mimo vládu a parlament,“ říká Herzmann. Komunisté totiž nejsou až tak zcela mimo vládnoucí struktury – v několika regionech mluví do správy krajů a v Moravskoslezském či Karlovarském kraji jsou přímo v jejich vedení.

Zákaz nemá šanci

I když tedy obliba KSČM neroste nijak závratně, v jednom směru mohou být komunisté klidní. U soudu se jejich politika probírat nejspíš nebude. Vláda Petra Nečase sice vážně zvažovala, že se s návrhem na pozastavení činnosti či rovnou na zákaz KSČM obrátí na Nejvyšší správní soud, jenže jí to nedoporučuje žádná z analýz, které si na toto téma nechalo vypracovat ministerstvo vnitra.

Vedle vlastního posudku ministerstvo vnitra oslovilo také čtyři nezávislé odborníky: právníky Pavla Uhla a Michala Mazla a experty na extremismus Miroslava Mareše a Iva Svobodu. Experti ve svých analýzách dávají za pravdu některým zjištěním zmiňované senátní komise a domnívají se, že komunisté se občas skutečně pohybují na hraně legality – například Mareš vidí „rozpor mezi akceptací demokratických hodnot a nenásilí ve stanovách či programech KSČM a mezi reálnou činností přinejmenším určité části strany,která není ze strany vedení KSČM efektivně eliminována“. Konkrétním případem tohoto rozporu jsou zmiňovaní tolerovaní radikálové, kteří si brousí zuby na soukromé majetky, či dokumenty a výroky, v nichž se komunisté hlásí k násilí jako k nástroji na prosazení svých cílů.

Zároveň všichni analytici upozorňují, že stávající česká a evropská judikatura nedává snaze o zákaz mnoho šancí. Jde o to, že soudy posuzují „reálnou akceschopnost“ partaje, čili jak je pravděpodobné, že svoje cíle prosadí, a nakolik by to pak ohrozilo demokracii. Radikální Dělnická strana tak byla loni na jaře zakázána zejména proto, že začala v praxi naplňovat svůj agresivní program pořádáním násilných akcí či vytvářením vlastních ozbrojených „jednotek“. KSČM nic z toho nedělá a také o její akceschopnosti panují pochybnosti. „Schopnost strany realizovat své případné cíle nepochybně slábne,“ píše třeba Michal Mazel.

Ministerstvo vnitra na základě těchto posudků vládě nedoporučuje obrátit se na soud, ale spíše podniknout soubor protiakcí (od sledování činnosti KSČM až po posílení výuky na školách). Věc je dnes v připomínkovém řízení a není jasné, kdy vláda řekne konečné slovo. Nicméně průzkum mezi ministry ukazuje, že se budou řídit doporučením vnitra. „Jsem skeptický,“ shrnuje to ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (TOP 09). „Na jedné straně by bylo dobré si to vyjasnit. Na straně druhé mám obavu, že pokud by to teď vláda podala a prohrála, tak by to komunistům jen pomohlo.“