Přes pole jako za starých časů

Vstávej, vstávej, je tu bomba ráno!“ Jo, tak to je vyzvánění mého budíku, který zrovna dnes nezvoní, protože je neděle. Probouzím se s pocitem, že to dnes nebude obyčejný víkendový den strávený nad učením.

A v čem bude jiný? Hned se k tomu dostanu. Poprvé jsem se letos zapojila do místních krojovaných hodů, a tak se stala členkou naší hustopečské chasy. A s tím souvisí i možnost jezdit na krojované hody do sousedních vesnic v přespolních krojích. Vyjet si někam na voze, který táhnou dva koně, to dnes zažije málokdo! A právě taková jízda mě dnes čeká.

 Pomalu se blíží poledne a já nevím, kdy vlastně vyjíždíme. Posílám tedy zprávu Honzovi Blažkovi. To je nejdůležitější člen naší chasy a navíc dobrý kamarád. Píp! Odjíždí se až po třetí odpoledne. Zdánlivě dost času, který se rychle krátí.

 Už je po druhé hodině a já se začínám pomalu chystat. Nejprve si donesu vlastní přespolní kroj a k tomu také boty. Maminka mi uplete copy a na ně uváže červené mašle. A pak nastává to hlavní. Obléct se. Začínám černými silonkami, za nimi následují krojové boty, které se musejí pořádně uvázat. Hned poté krojová košilka, bílá krátká spodnička, na ni ještě jedna větší spodnička a nakonec klasická červená sukně. Navléknu si rukávce s kordulí a nakonec bílou zástěrku. Bez maminčiny pomoci bych vše zvládla jen stěží. Ale už jsem oblečená, hodin je tak akorát, tak ještě malou černou kabelku do ruky a jde se!

Na místě už čeká pár výletníků v krojích. Dokonce i vůz s koňmi je tu, na kozlíku sedí pan Kilián z nedalekých Boleradic. Už jsme skoro všichni, ale Honza nikde. Vtom slyším podivný rachot. Otáčím se a vidím stárka Honzu, který si to šine směrem k nám s klarinetem v jedné ruce a s jeho vlastním vozembouchem v ruce druhé. A tak nás všech dvanáct nasedá do vozu, který se rázem zdá nějak malý, ale vejdeme se. Pan Kilián zapřahá a už se jede.

Po chvíli se ozve Honzův hlas: „Tak kterú?“ A hned dostává odpověď od stárka po mé pravici: „Tu veselú.“ A tak jsme začali zpívat Ej zomrela mi žena a další a další. A když se zrovna nezpívá, tak nám Honza hraje na klarinet. Hudba souzní s krajinou, kterou právě projíždíme. Míjejí nás ovocné stromy, zeleň a hlavně se naskýtá romantický výhled na vinohrady pro ty, co si posedali na správnou stranu a nemuseli otáčet hlavu jako já, aby se nedívali na dálnici. A ani se nenadějeme a jsme v cíli – ve Starovičkách, vesnici proslulé tradičními hody. Jen ještě musíme najít místní „plac“, kde se hodové veselí bude odehrávat – ukazatelem je nám tzv. mája, krásně nazdobená a vysoká jaksepatří. Je vidět opravdu zdaleka. A tak po chvíli s hlasitým zpěvem „Hustopečští, to sú chlapci, sú, sú, sú. Ti sa nikam na parádu nenesú…“ vjíždíme přímo na „plac“. Honza opět vytahuje svůj klarinet, začne hrát první polku a my začneme tancovat. Tímto jsme u místních způsobili malý rozruch. Vše zakončujeme tradičním nástupem, po kterém nás zdejší chasa oficiálně vítá.

Za chvíli je večer. Odpolední zábava končí a za pár hodin má následovat ta večerní. A jak už bývá zvykem, čeká nás večeře u místních stárků. Já a Honza jsme pozvaní k Davidovi, druhému stárkovi. Kachna se zelím – jak jinak o hodech – a vynikající koláčky. Po večeři jsme zase „pod májú“, kde zábava skončí až ráno. Ale to už bez nás. O půlnoci odjíždíme, teď už auty, zpět do Hustopečí, jelikož jedni jsou ještě stále školou povinní a druzí zase musejí pracovat. Na neobyčejný den ale nezapomenu a těším se, že takový způsob dopravy za rok použijeme znovu a možná zase někam jinam. 

studentka 2. ročníku Gymnázia 

T. G. Masaryka, Hustopeče