Pomník Nečasovy vlády

Čekalo se na ni od poloviny devadesátých let a finále je pořádné drama: hlavně ze vzdoru proti důchodové reformě zablokovala opozice parlament a zdá se, že ani celkové načasování nemohlo být horší. V prvním roce přinese novinka dvacetimiliardovou „díru“ v rozpočtu a naopak ozdravení penzijního systému nebude hned.

Reforma českých důchodů se může stát měřítkem, podle kterého se jednou bude vzpomínat na vládu Petra Nečase. Jak dobrá tedy vlastně je a na co se máme před vlastní budoucností v penzi připravit?

Jasné skóre

Jaromír Drábek na sobě na první pohled nenechává nic znát, občas se třesoucí ruka a promnutí očí ale připomínají, že stejně jako většina ostatních mužů a žen tady ve sněmovně má i on za sebou dlouhé noční jednání a sotva pár hodin spánku. Byla-li přitom série vládních změn v sociálních dávkách či zdravotnictví dostatečným důvodem, proč sociální demokraté spustili vleklé obstrukce, konkrétně Drábkův zákon působí na levicové poslance jako rudý hadr na býka.

Změna, která míří k půlbilionu korun obhospodařovaných Drábkovým rezortem sociálních věcí, je vcelku jednoduchá a v Česku už v minulosti dobře popsaná. Zatímco dnes funguje zdejší penzijní systém jako průtokový ohřívač, kdy se veškeré peníze vybrané na zaměstnaneckém sociálním pojištění okamžitě přeposílají důchodcům, nově by si měli lidé na vlastní důchod spořit alespoň část svého platu. A dobře známá je i motivace k této změně – podle demografů se už brzy otočí dnešní poměr, kdy na jednoho důchodce vydělávají téměř dva dospělí pracující (přesně 1,8). K necelým třem milionům českých seniorů totiž neustále přibývají noví (jen za posledních pět let 170 tisíc) a podle matematických odhadů tak už v roce 2050 bude na jednu penzi vydělávat jen jeden zaměstnanec (přesně 1,2). To znamená jediné – buďto budou muset lidé na sociálním pojištění platit výrazně více, nebo budou nižší samotné důchody.

Riziko toho, že mladí důchody za své rodiče a prarodiče neutáhnou, se přitom projevuje už dnes, letos v systému chybí zhruba 30 miliard. Pokud by se systém nijak neměnil, ve zmíněném roce 2050 už to bude minimálně sto padesát miliard. To vše jsou navíc prognózy nepočítající s prudšími hospodářskými problémy. Naposledy z 2,5 procenta na jediné procento snížený odhad růstu české ekonomiky může spolu s rostoucí nezaměstnaností už brzy přinést další výpadky.

„Čekání na lepší časy problém nevyřeší, vyhlídka na rychlý obrat tu není a důchody musíme řešit co nejdříve,“ říká Jaromír Drábek a jeho vládní kolega Miroslav Kalousek dodává, že jedinou aktuálně diskutovanou úpravou je posunutí ostrého startu této nákladné operace o dvanáct měsíců na rok 2014.

Pojďme si shrnout, co tedy Čechy vlastně čeká. Vláda už v uplynulých měsících schválila jakési předkolo. To prodlužuje již dříve schválené posouvání věku odchodu do důchodu ze současně vytýčené hranice 65 let na – prozatím – neurčito. Větší důraz se nově bude klást i na to, kolik který z důchodců ze své mzdy do systému přispíval (lidem s nižšími platy se tak budoucí důchod sníží, maximálně však o 170 korun měsíčně (oproti dnešku). A konečně je zde to nejdůležitější – přesměrování části sociálního pojištění z rozpočtu do soukromých penzijních fondů.

Z dnešních osmadvaceti procent posílaných z výplaty na sociální pojištění budou moci lidé tři procenta přesměrovat na individuální spořicí konto spolu s podmínkou, že si další dvě doplatí ze svého. O stejnou sumu se jim sice v budoucnu sníží státní důchod, na druhou stranu spořicí program nabídne i šanci na zhodnocení svěřených peněz. To nejpodstatnější je však nový princip – budoucí penze už nebude ležet ze sta procent jen na ramenou státu. „Mělo by to být oboustranně výhodné. Ve chvíli, kdy začnou první takovíto důchodci nastupovat do penze, státu se uleví,“ vysvětluje základní logiku Jaromír Drábek.

Hranice výhodnosti

Příčinu, proč tato na první pohled lákavě znějící nabídka vyvolává u opozice silné politické vášně, lze však shrnout jediným slovem: nespravedlnost. Zmíněná tři procenta přeposílaná namísto do státního rozpočtu soukromníkům mají pochopitelně zcela jinou váhu v případě šedesátitisícového manažerského platu a v případě patnáctitisícové skladnické mzdy na malém městě.

„Z rozpočtu vypadnou podstatné příjmy od bohatších lidí. A pouze pro ně bude výhodný i samotný systém spoření,“ vysvětluje důvod revolty předseda ČSSD Bohuslav Sobotka. A tato logika nabírá na významu i ve chvíli, kdy si člověk uvědomí základní charakteristiku dosavadního přerozdělování penzí v Česku. Zdejší penze totiž naprosto skvěle plní funkci záchranné sítě před pádem do hluboké chudoby ve stáří – i lidem s původně minimálními platy zajišťují dostatek peněz k přežití. V tomto ohledu je Česko podle Evropské komise spolu s Lucemburskem dokonce nejlepší na světě. Na druhou stranu na rozdíl od bohatého Lucemburska si to vše může státní rozpočet dovolit jen díky mimořádně vysoké solidaritě bohatších s chudšími. A tu by měla reforma oslabit.

Ministr Drábek počítá s tím, že a priori „výhodným“ by se měl vstup do fondového spoření stát pro každého, jehož hrubá mzda přesahuje alespoň 18 tisíc (více na duchodovakalkulacka.mpsv.cz). Počítá přitom se scénářem, kdy nabídky využije relativně velké množství lidí – zhruba polovina všech pracujících. Ačkoli přesnou „hranici výhodnosti“ řada expertů zpochybňuje a vidí ji ještě o něco výš, zafungovat může podle vlády i samotné lákadlo spoření na svoji vlastní penzi. Mimo jiné i kvůli detailům, jako je „rodičovský bonus“ pro všechny účastníky. Reforma totiž nabízí i možnost přesměrovat kromě zmíněných „fondových“ peněz i částku ve výši jednoho procenta platu na reálný důchod svých rodičů (platit ji bude stát).

Na druhou stranu – ani Jaromír Drábek netvrdí, že reforma je něčím, co vláda Čechům připravila jako univerzální výhodu. „Samozřejmě že ta změna není dokonalá a má svoje problémy,“ říká ministr. „Penzijní systém je ale neudržitelný a něco udělat musíme.“ K tomuto přesvědčení – udělat alespoň něco – se přitom vztahuje kromě opoziční i zcela opačná kritika ze strany ekonomických expertů, podle nichž je reforma naopak příliš slabá. Problém má být přitom právě v klíčovém bodě – dobrovolnosti vstupu do celého systému.

Kvůli tomu mezi ekonomy či důchodovými experty zaznívají slova o „polovičatém řešení“. „Skutečná změna systému to nebude, škoda. Podle mých odhadů využije tu možnost jen deset až dvacet procent lidí a systém jako takový zůstane v problémech,“ říká jeden z penzijních expertů Národní ekonomické rady vlády Jiří Rusnok a mezi odborníky lze narazit na ještě tvrdší kritiku.

Pravidla, o ta běží

Sám ministr práce a ostatně i další členové vlády nad námitkami krčí rameny s tím, že jde v aktuální koalici o maximum možného a především – pojistku, aby razantnější, a tedy i kontroverznější reformu opozice po možných příštích prohraných volbách nezrušila. „Čím jemnější reforma bude, tím větší šance je na její přežití,“ vysvětluje svůj pohled Drábek s tím, že i schválená verze by měla očekávaný nárůst výdajů na penze (dnes činí asi 8 procent HDP) přibrzdit a uspořit časem řádově desítky miliard.

Jak už bylo řečeno, klíčovou roli v tom sehraje množství lidí, kteří se účastní, z pohledu samotných budoucích penzistů je pak nejdůležitější otázka, jak si v důležité roli budou počínat samotné penzijní fondy. Reforma má přitom pevně stanovit čtyři možnosti spoření – od nejbezpečnějšího režimu, kdy fond ukládá peníze jen do bezproblémových státních dluhopisů a roční výnos nepřesahuje dvě či tři procenta, až po tzv. dynamický, kde se může ziskovost vyšplhat třeba i na sedm procent.

Je jasné, že každý podobný odhad je v době zmítané obavami z ekonomické krize trochu na vodě, jako jistá orientace však mohou sloužit zkušenosti zemí, které reformu schválily již dříve. Na první pohled se fondům nedaří nijak slavně. Na Slovensku lidé zůstali v uplynulé pětiletce přinejlepším na nule. Kdo se rozhodl pro odvážnější variantu, skončil dokonce půldruhého procenta v minusu. Na druhou stranu třeba sousedním Polákům zajistily fondy reálný výnos pět procent.

„Také v Česku jde každopádně o to, jaká pravidla se fondům nastaví,“ říká penzijní expert z think tanku IDEA Ondřej Schneider, který se v zatím poslední studii pokusil potenciál českých fondů zmapovat. U těch, které dnes lidem nabízejí na státu zcela nezávislé penzijní připojištění, zatím zhodnocení nikdy nepřesáhlo čtyři procenta, což není mnoho. Na vině je však podle Schneidera i pravidlo, které fondům neumožňuje investovat jinde než v Česku a nutí je každoročně dorovnávat případné minusy. „Kvůli tomu se všichni chovají hodně opatrně, proto ta nízká čísla,“ vysvětluje Schneider s tím, že reforma by měla umožnit posun – investice v zahraničí i krátkodobé minusy na úkor dlouhodobějšího zisku.

Podnikatelé to zaplatí

Klíčovou otázkou tedy zůstává, co se s fondy stane v případě, že příští volby vyhrají sociální demokraté. „Jednoznačný scénář, co bychom s reformou dělali po našem případném vítězství v příštích volbách, dnes nemáme,“ komentuje to šéf strany Bohuslav Sobotka. „Určitě bychom ale nějak zasáhli,“ dodává.

Nejpravděpodobnější je podle něj varianta vyzkoušená slovenskou vládou Roberta Fica, kdy politici do provedené reformy vstoupili tak, že lidem opakovaně nabídli možnost návratu z fondů pod křídla státu (vstup do fondů bude jinak i v Česku nevratným krokem). „Radikálnější cestou by pak bylo zrušení všech těch novinek,“ říká Sobotka. „To, co by si lidé naspořili, by se jim převedlo na účty dnešního dobrovolného penzijního připojištění a systém by fungoval postaru,“ uvažuje a v ještě ostřejším duchu se minulý týden vyjádřil jeho stranický kolega David Rath, který hovořil dokonce o možném znárodňování fondů „po vzoru Maďarska“.

Jisté je, že podobná prohlášení už dopředu vládní reformu a zájem o ni nabourávají. A to i přesto, že – podobně jako zmíněná Ficova vláda – může opozice naopak po příštích volbách potichu většinu změn ponechat v chodu. Případně vládnoucí sociální demokraté by každopádně problém prodražujících se penzí museli řešit také a otázka je, jak jinak. „Ty minusy by v systému dorovnaly firmy, zvýšily by se jim odvody,“ vysvětluje Bohuslav Sobotka. „Jistě, byla by to pro podnikatele zátěž. Na druhou stranu podnikání v Česku je na evropské poměry stále dosti výhodné, atraktivitu země pro investory lze zvyšovat i jinak a domácí firmy by se s tím nějak vyrovnaly,“ je přesvědčen Sobotka.

Právě ekonomika a obecně výhled na to, jaké problémy před firmami a koneckonců i před státním rozpočtem leží, každopádně do celé agendy promlouvá již dnes. Očekávaný reformou způsobený výpadek na důchodovém účtu má vyrovnat plánovaná zvýšená sazba DPH, která už od příštího roku poskočí z deseti na 14,5 procenta a rok poté se sjednotí na 17,5 procenta spolu s tou vyšší, dnes dvacetiprocentní. Otázkou zůstává, zda to bude kvůli dalším ekonomickým problémům stačit. Právě proto dnes politici napříč vládní koalicí začínají hovořit o dalších možných změnách: například o zvýšení jednotné DPH dokonce na 19 procent. Naposledy minulou středu Věci veřejné opět napadly dohodu o jediné sazbě jako takovou.