0:00
0:00
Kultura30. 10. 20113 minuty

Dílo Jaroslava Seiferta / svazek 13 – Publicistika 1933–1938

Jaroslav Seifert

Obzor tohoto kulturního redaktora byl skutečně široký: soustavně psal o literatuře, divadle i výtvarném umění a do toho stačil reflektovat i úplně jiné problémy. Když před utkáním Středoevropského poháru mezi Ferencvárosem a Spartou domácí klub zapomněl zahrát hostujícím fotbalistům druhou, slovenskou část hymny, neváhal toho využít ke komentáři žádajícímu napsat hymnu novou, společnou, protože tenhle hudební slepenec je záhadou nejen pro Maďary. Tím redaktorem byl Jaroslav Seifert, který své kritiky psal v letech 1933 až 1938 především do sociálnědemokratických Ranních novin.

↓ INZERCE

Básníkova sebraná publicistika z 30. let se nám do rukou dostává díky chvályhodnému faktu. Nakladatelství Akropolis totiž po šestileté pauze vynucené finanční tísní obnovilo vydávání Seifertových sebraných spisů, čekají nás ještě čtyři díly včetně novinových článků válečných a poválečných. Současného čtenáře Seifertovy publicistiky přitom překvapí nejen šíře jeho záběru. Pozoruhodný je také velký nadhled, s jakým se do kritik pouštěl. V textech nedával prostor svému rozhořčení (typický rys prvorepublikové publicistiky),byť je třeba jasné, že produkce takového Divadla Vlasty Buriana mu nebyla po chuti. Když už byl opravdu přísný, označil premiéru hry U pokladny stál za „bezduchý večer“, ovšem v tom smyslu, že komik má mnohem větší potenciál, než předvedl.

Kritiku Seifert očividně nechápal jako možnost prokázat svůj ostrovtip a rozhled na úkor potrefených divadelníků či literátů. Ale jako šanci vést s nimi dialog a zlepšit tak stávající poměry. Bylo by samozřejmě naivní se domnívat, že výsledky těchto rozhovorů na dálku měly na kulturní scénu vždy zamýšlený pozitivní dopad, v tom se jistě Seifertovy časy od těch našich příliš neliší. Nicméně z textů je znát obdivuhodná touha autora nesklouznout k rychlým soudům, překračovat neustále hranice pomíjivého deníkářského informování. Ostatně jinak by ani nemělo smysl jeho texty po více než sedmdesáti letech znovu publikovat.

Seifert zůstal i v novinách noblesním básníkem. A to i při referování o tak nekulturní záležitosti, jakou byl v roce 1936 simulovaný letecký útok plynem na Prahu: „Letadla vzápětí mizí, ale pero se rozrůstá a pomalu padá v nenapodobitelné pršce do ulic, aby posléze proměnilo se v řídnoucí oblak, který se valí po střechách, vniká do ulic, omotává prázdné větve stromů, prodírá se nezadržitelně do oken, příbytků, aby posléze vraždil a vraždil všecko živé, rozleptávaje nejen tkáň lidské pleti a lidských ústrojí.“

Dílo Jaroslava Seiferta / svazek 13 – Publicistika 1933–1938

Akropolis, 632 stran


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].