Nataša už zase chodí pěšky

Nataša odhrne záclonu v kuchyni a tiše pozoruje Jusufa, jak sedí na stoličce uprostřed předzahrádky, bafá z dýmky a občas pokyvuje hlavou při poslouchání rádia. Za chvíli se probudí i zbytek Bagdádu, ulice zaplaví řeky aut a rozvrčí se dieselové generátory, teď ale mají ještě klid. „Při tomhle pohledu ven jsem se za Saddáma vždycky klepala,“ otočí se při té vzpomínce jednasedmdesátiletá Češka, která se přistěhovala do Bagdádu na konci 60. let, a když se o dekádu později chopil moci Saddám Husajn, jeho tajná policie Muchabarát se na Natašu Rádí zaměřila. Chtěli, aby jakožto cizinka chodila na večírky zahraničních ambasád a donášela, kdo se tam s kým o čem bavil. „Vždycky jsem se z toho nějak vyvlíkla, říkala jsem, že jsem Iráčanka – to už jsem měla občanství – a že nikam nechodím, ale strach, že se podívám tím oknem ven a neuvidím naše tehdy malé dcery, které si tam ještě před chvílí hrály, protože je tajní unesli, ten mě nepřešel.“

Se Saddámovým pádem se Nataša Rádí zbavila strachu, klid na ulici ale nenastal. Příchod Američanů vzedmul vlnu sektářského násilí a téměř denně se i v její čtvrti odpálil sebevražedný atentátník – před policejní stanicí, nemocnicí, úřadem práce. Nataša proto pěšky nechodila dál než do nejbližšího konzumu za rohem. …