Den, kdy jsem nevystoupila na Mont Blanc

Za nejlepší důvod pro to, abych cosi učinila, považuji chtění. Je prosto tlaku okolností a nepošpiněno nutností. Tak se stalo, že dnes vstáváme ve tři hodiny ráno, což není pro den vrcholového útoku na Mont Blanc čas nijak přehnaně brzký. Když si protřu oči a zamžourám do tmy před stanem, vidím ve směru, kde tuším vrchol, pověstného hada čelovkových světélek.

Spali jsme ve 3,8 km n. m. ve stanovém táboře vzniknuvším nedaleko chaty Goûter, a to jaksi navzdory neformálnímu zákazu jejího majitele. Co ovšem dělat, když se objeví okénko hezkého počasí a chata je plně obsazená. Večer jsem v provizorním nocovišti napočítala dvaadvacet stanů a skupinku Čechů, kteří si vyhloubili díru do sněhu a noc přečkali pod širým nebem – předpověď byla dobrá, tak co.

Na Blanc je to ještě jeden výškový kilometr. Navazujeme se na lano, obouváme mačky, do rukou bereme cepíny a prodlužujeme lidský řetěz osvětlující cestu na čtyřtisícovku Dôme du Goûter, která stojí mezi námi a Blancem. Je krásné vidět svítání z výšky 4 km.

Sluneční svit sestupuje po zasněžených svazích až do Chamonix. Jiskřivá podívaná. Mám trochu kousavou náladu, pročež si neodpustím pár nevyspěle cynických komentářů o kýči a náchylnosti k dojetí, když jsem svým spolulezcem vyzvána, abych ocenila odehrané představení matky přírody.

Kráčím nahoru už několik hodin a hlavou se mi honí kacířská myšlenka na ústup. Mluvila jsem o ní v souvislosti s nesmyslností tohoto podniku už včera. Dává nám diskomfort v horách a občasný malý úspěch něco, co by činilo náš život smysluplnějším? Proč to, sakra, děláme? Proč jdeme na Blanc? Je cesta na něj tak krásná, aby byla sama o sobě naším cílem, nebo nám jde jenom o to, abychom mohli říct, že jsme tam byli?

Uvědomuji si i jisté riziko našeho konání. Včera jsem nepůsobila dojmem člověka lhostejného k případnému vlastnímu zániku, když jsem tři hodiny koukala (bezpečně usazená u chaty Tête Rousse) na Grand Couloir, kterým padají kameny a hrozí sražením přebíhajících lidí. A že jich tady denně přeběhne. Většinou šťastně na druhou stranu, někdy ale ne… Zvažovala jsem, zda to není pouhá hloupost hnaná ctižádostí – vrhnout se tam, bez šance ovlivnit vývoj událostí. Ta pravděpodobnost je malá, já vím.  A všechno nelze mít pod kontrolou. Byla jsem ráda, když jsme ho překonali, a taky jsem věděla, že cestou zpátky si tuhle ruskou ruletu musíme zahrát podruhé. Tomu říkám důvod k radosti.

Několikrát jsem nadnesla možnost předčasného sestupu. Z rozmaru, z rozjívenosti. Vzdorovitá myšlenka podpořená touhou dokonale udusit plamínek ambicí, který ve mně skomíral, se mi vzpříčila v hlavě. Postupovali jsme váhavě dál. Nabývala jsem dojmu, že takhle brzy dosáhneme vrcholu. Dokonce mne napadlo, zda by nakonec nebylo hezké stanout 12. července na vrcholu Mont Blancu.

Chybělo nám jen 100 výškových metrů, nedlouhý kus cesty. Stačilo chtít. A já jsem se rozhodla, že nechci. Sil jsme měli dost. Počasí nám přálo, jen vítr byl trochu silnější. Mimochodem, zpozorovali jsme cestou odvážného sólistu, který stoupal příkrým svahem mimo prošlapanou cestu – jak se později ukázalo, poryv větru ho shodil dolů a dotyčný měl vskutku štěstí, když se mu podařilo zachytit se při pádu cepínem. Nevzdal se a vylezl až na vrchol. Stejně jako jeden z nás.

Jsem živoucím dokladem toho, že chtít někdy není jednoduché. Chtění prostě vyžaduje přesvědčení.