Půlnoční hora

Četba románu Jeana-Marii Blase de Roblèse dokazuje, že myšlenková hloubka a šíře literárního textu nezávisí na jeho délce. Již od prvních stran jsme pohlceni příběhem, který propojuje zdánlivě neslučitelné roviny. Tak jako hlavní hrdina, od dětství posedlý vášní pro Tibet, duchovně postupuje dál do labyrintu vlastní mandaly, poměrně útlé dílo Půlnoční hora nám otevírá stále nové dveře lidského vnímání skutečnosti.

Za těmi prvními se odehrávají propletené osobní příběhy hrdinů, jež spojují skryté pocity viny. Bastien Lhermine, novodobý poustevník a školník v jedné osobě, hledá odpuštění za otce a bratra, kteří se přihlásili k SS; mladou historičku Rózu Sévèrovou zase tíží smrt vlastní matky, jež spáchala sebevraždu poté, co jí dcera odkryla identitu jejího brutálního vyšetřovatele z doby války. Přestože je vztah dvou hlavních hrdinů plný neobvyklé důvěry, stále mezi nimi stojí tajemství, neschopnost vyslovit pravdu o sobě samém. Obě postavy nakonec vyléčí společná cesta do Tibetu, kde na vrcholku paláce Potála zažívají tělesnou i duchovní očistu.

Za druhými dveřmi našeho pomyslného tibetského chrámu nalézáme propletenec událostí plný násilí a konfliktů, historii okupace Tibetu Čínou paralelně s historií nacismu, který se snažil v nejstarších kulturách nalézt opodstatnění ideologie vyšší rasy. Další tajemnou komnatou je sám tvůrčí proces ztvárnění skutečnosti, jenž se zrcadlí v originální dialogické formě románu. Pavel, Rózin již dospělý syn, vypráví s odstupem času příběh své matky. Je prezentován jako základní vypravěč. Matka však k rozvinutí zápletky přispívá vlastním pohledem, a je tedy plnohodnotným druhým vypravěčem. V epilogu se navíc objevuje ještě třetí vypravěč, který není postavou příběhu, ale oním vševědoucím, který bývá spojován s autorem. Tato polyfonická hra s formou odkrývá Roblèsovu zásadní myšlenku: Existuje mnoho hlasů, mnoho pohledů na skutečnost, každý z nich má v sobě trochu pravdy a trochu lži, každý prahne po smyslu.

Právě hledání smyslu životních událostí, v němž se neustále mísí subjektivita s objektivitou, nás zavádí k posledním dveřím chrámu. Za nimi čeká smíření s vlastním osudem, po kterém hrdinové touží. V rovině dějin je ale relativizace pravdy nepřijatelná. Autorská fikce tu získává monstrózní rozměr. Má vůbec spisovatel právo dotvářet tvorbou historickou zkušenost? Dialog matky a syna na toto téma zůstává otevřen. „Tomu rozumím, ale co si s tím vším mám jako počít?“ podotýká Pavel na konci. Odpovědí je román, jenž osobní rovinu s dějinnou propojuje, aniž by je jakkoli zaměňoval.

Autorka je romanistka.

Jean-Marie Blas de Roblès: Půlnoční hora

Přeložil Ladislav Václavík, Host, 200 stran