Venku je tma jako o půlnoci, ale čas na budíku je nemilosrdný: 5.50, musím vstávat a vyrazit na parkoviště, odkud nás šéf odveze do práce – na vinice. V červnu začínají na vinicích na Novém Zélandu zimní práce – zastříhávání a prořezávání keřů vinné révy. Veškerou tuto práci zajišťují kontraktorské firmy, které najímají zejména cizince. A tak se na nádraží scházejí Češi, Kanaďané, Argentinci, Němci a pár Asijců. Minibusem jedeme půl hodiny na vinice za městem Blenheim v kraji Marlborough, což je hlavní viniční novozélandská oblast. Někteří do sebe ještě rychle soukají snídani. Na dlouhou dobu poslední možnost něco sníst. Náš šéf Paul je Angličan, a aby se mohl stát supervizorem, vystudoval vysokou školu a dva roky dělal manuální práci na vinicích a farmách.
Po příjezdu na místo rychle vyskáčeme z auta, navlékneme zářivě barevné vesty, nafasujeme nůžky a rukavice. Na mě dnes nezbyly, musím tedy pracovat s holýma rukama. Každý dostaneme jiný řádek a začínáme makat zběsilým tempem. V této práci jde o čas a čas jsou peníze. A to doslova, protože jsme placeni od kusu. Za každou ostříhanou a protrhanou sazenici dostaneme 30 centů, tedy kolem čtyř korun. Těm zkušeným to trvá minutu, nováčkům mnohem déle. Proto ze začátku nejsou placeni od kusu, ale dostávají minimální mzdu, aby si vydělali aspoň něco. To je necelých 14 novozélandských dolarů na hodinu, tedy 196 korun před zdaněním. Denně vytrhám a prostříhám zhruba 400 rostlin a vydělám si tak kolem 100 až 120 novozélandských dolarů, tedy asi 1400 korun. Čtyři dolary mi společnost Wine Works strhne za dopravu.
Kolem vinic jsou překrásné hory, ale člověk nemá vůbec čas se jimi pokochat. Musí prostě makat – když nesplní minimální limit, dostane nemilosrdně padáka. Všechno navíc kontroluje Paul, a pokud najde nedostatky, rostlinu vrací k opravě. Žádné přestávky na kafe či svačinu neexistují. V 11 hodin se mi hlady už dělají mžitky před očima. Na jídlo máme denně maximálně půl hodiny, kterou nám odečtou z výplaty. O půl dvanácté už to nevydržím a vytahuji z batohu sendviče, abych ušetřil čas, zakusuji tři najednou a zapíjím je sladkým studeným čajem, abych měl co nejvíce energie. Další jídlo bude až večeře v guesthousu, kde většina viničních dělníků bydlí. Za ubytování dám kolem 100 dolarů týdně. Totéž utratím za základní jídlo. Jen na bydlení a jídlo se tedy musí dělat více než dva dny. Většina z těch, kteří zde pracují, jsou cizinci, kteří cestují po Zélandu a chtějí si něco přivydělat.
Vlastníky vinic vidíme málokdy. Zde jsou majiteli vinic často velké společnosti, jež jsou odlišné od těch, kteří pak víno vyrábějí. Před několika lety byly vysoké výkupní ceny hroznů, a tak kdo mohl, začal pěstovat víno. Spoustu vinic skoupili Číňané. Ti mají na vinicích správce, kteří se jim o to starají, a sami jen přijíždějí pro zisk. Místní jsou proto naštvaní, že vláda aktivity Číňanů nijak neomezuje a ti tak skupují čím dál více místní půdy. Na Zélandu už mají i svůj televizní kanál i noviny.
Odpoledne se říznu do prstu, protože nemám rukavice. Krev mi prýští proudem. Paul nám má zaručit zdraví a bezpečnost, tak jdu za ním. K mému překvapení nemá však ani dezinfekci. Od stříhání mám namoženou pravou ruku. Výjimkou nejsou ani záněty šlach.
Cestou zpátky se všichni v minibuse baví jen o tom, kdo kolik udělal rostlin. To nám vydrží až do chvíle, než vystoupíme na parkovišti u vlakového nádraží. Už je zase tma. Navečeřím se a v devět hodin jdu spát, zítra mě čeká v 5.50 opět budíček a to samé. Nehledě na to, že je sobota. I v sobotu běží čas a čas jsou peníze.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
