Spravedlnost je mimořádně složitá věc. Kromě toho, že je slepá, je také diskutabilní. Stačí jiný úhel pohledu a z padoucha se stává oběť, nebo minimálně oběť okolností, které ji svedly na scestí. Také jsou situace, kdy se zasloužený trest mění třeba z důvodu nemoci (ve vězení by chyběla péče) v nezasloužený. Právě proto je tu pro všechny případy institut milostí, jež může udělovat pouze prezident republiky. Je to taková „královská“ pravomoc, kdy ruka jednoho člověka rozhodne o osudu druhého.
Je dobře, že je tato možnost zanesena v české ústavě, protože umožňuje vnést lidskost tam, kde je to třeba a paragrafy to neumožňují. Avšak právě proto, že jde o výjimečnou pravomoc, je třeba s ní nakládat obezřetně. A také srozumitelně, aby nevzniklo podezření, že se uděluje na základě nějakých podezřelých kritérií.
Prezident Václav Klaus uděluje přiměřený počet milostí a většinou jsou srozumitelné a oprávněné. Ostatně i tento časopis jej za to před lety chválil. Přesto se našly případy, jež vzbudily pochyby.
V dnešním čísle přinášíme článek, který nastoluje zatím první vážné podezření, že se v této zemi dají milosti i koupit. Nejde o anonymní vyprávění či o dohady, že to a to se v kuloárech říká. Ne, přinášíme konkrétní příběh policistky, jež byla odsouzena za přijímání úplatků. O jejím prohřešku nebylo pochyb, k dispozici byly i nahrávky. V době, kdy tu bují korupce, šlo o vážný přečin a potažmo i o závažný rozsudek. Přesto dostala od prezidenta milost – o jejímž „nákupu“ přitom sama před svědky mluvila.
Více detailů si přečtete na str. 17.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje
Erik Tabery
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
