Ukradená identita

S pěti prohranými soudními spory v kapse to Martin Koptiš mohl už dávno zabalit. Kdyby tenkrát zaplatil pár tisíc na pokutách, ke kterým byl odsouzený, měl by dnes po problémech. Nevisela by nad ním exekuce hrozící sebrat mu většinu životních úspor a byt, zmizely by pravidelné noční můry, třas v rukou a křeče v břiše pokaždé, když ve schránce náhodou narazí na úřední dopis. Nic takového ale čtyřiačtyřicetiletý projektový manažer neplánuje. „Neudělal jsem to, z čeho mě viní, a prokážu to,“ říká Koptiš. I když to tak na první pohled nevypadá, nejde o předem prohranou bitvu. A jestli pan Koptiš vyhraje, mohlo by to vlít novou energii do žil i dalším podobně semletým lidem, kteří na rozdíl od něj už možná přestali věřit, že je v Česku možné domoci se spravedlnosti.

35A_jaros_R41_2011_s.jpg Nečekaný zvrat

Když před osmnácti lety ohlásil Martin Koptiš na policii krádež peněženky s doklady, ani ve snu ho nenapadlo, jak zásadní dopad pro něj jednou bude tahle celkem banální událost mít. „Jel jsem v tramvaji do práce, někdo mi ji vytáhl z kapsy. Šel jsem to hned oznámit a myslel jsem, že tím to pro mě končí,“ vzpomíná Koptiš. Jenže přesně to se nestalo. Řadu let se přitom nedělo nic podezřelého a život majitele nového průkazu plynul v běžných spokojených kolejích.

Pan Koptiš se oženil, narodily se mu dvě děti, přestěhoval se do nového bytu a nic   nenasvědčovalo tomu, že by se mu i dál nemělo dařit. Před čtyřmi lety ale přišel nečekaný zvrat: Martin Koptiš se z úřední obsílky dozvěděl, že ho soud v nepřítomnosti odsoudil za pět černých jízd v tramvaji s tím, že má neprodleně zaplatit Dopravnímu podniku hlavního města Prahy vyměřenou pokutu. 

Událost, která měla úplně zpřeházet adresátův život, vypadala zprvu jako banalita, kterou nebude problém rychle vysvětlit. Všechny trumfy totiž byly na straně údajného černého pasažéra. Nejen že si pan Koptiš nebyl vědom, že by kdy jezdil bez řádně zakoupené jízdenky, a už vůbec ne, že by ho při tom chytl revizor; z pravomocných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 7 navíc zjistil, že činy měl spáchat na občanský průkaz, jehož krádež předtím řádně nahlásil. Proto odmítl pokuty uhradit a proti rozsudkům se odvolal. Jako hlavní argument na svoji obhajobu předložil dokument, v němž mu policie stvrdila, že mu byly v době předcházející černým jízdám zcizeny doklady. To se zdálo být zcela neprůstřelným alibi, a pan Koptiš se proto oddal spokojenému čekání na osvobozující verdikt. Místo bouchání šampaňského ho ale nakonec čekala série dalších tvrdých nárazů, po kterých dnes stojí na samotné existenční hraně. Nikdy k tomu přitom nemuselo dojít.

35B_jaros_R41_2011_s.jpg Nenalezen

To přehlédnutí si Martin Koptiš dodnes vyčítá. „Pořádně jsem si vše nenastudoval, což mě stálo roky nekonečných tahanic, vlastně až dodnes,“ říká. Šlo o detail: Koptiš si nevšiml aktuální změny v právním řádu a proti rozsudkům se v roce 2008 „odvolal“. Jenže to už nebylo možné, nová právní úprava totiž tuhle možnost zrušila a místo toho zavedla nový institut – žaloby pro zmatečnost. Samozřejmě bylo od samého začátku možné toto pochybení opravit. Stačilo, aby soudkyně Jiřina Šimková, která měla celou záležitost ve své pravomoci, stěžovatele včas upozornila, že má využít jiný instrument – a spor mohl být během několika měsíců jednoduše vyřešen ve prospěch nespravedlivě nařčeného pasažéra.

Vzhledem k tomu, že se pan Koptiš u soudu dvakrát písemně dotazoval, zda ve své stížnosti postupuje správně, bylo by takové avízo logické. Přesto mu jej soudkyně nikdy neposlala a po dvou letech jeho odvolání zamítla jako formálně pochybené.Koptiš sice vzápětí postupoval správně, ale vzhledem k tomu, že v té chvíli již zase vypršely zákonné lhůty pro zmateční žalobu, ani podruhé neuspěl.

Nebylo to přitom v jeho případě poprvé, kdy stát zvolil řešení, které sice pro něj bylo nejsnadnější, zároveň však Martinu Koptišovi v podstatě znemožnilo samotnou možnost bojovat za svá práva. V případě, že by totiž procesy probíhaly za jeho přítomnosti, včas by mohl předložit všechny doklady a soudkyně by mu zřejmě nakonec dala za pravdu. Soudkyně Šimková ale Koptiše k procesu nikdy nepřizvala tak, aby se mohl včas obhájit. Předvolání mu totiž posílala zásadně na jeho starou adresu, kde v té době už léta nebydlel. „Nikdy jsem se nedozvěděl, že mám přijít k soudu. Najít mě ale nebylo těžké, adresu jsem řádně nahlásil do registrů, a jiné úřady mě proto dokázaly zkontaktovat rychle a bez potíží,“ říká Koptiš. „Proč to nedokázal soud na Praze 7, nechápu.“

Je to přitom doopravdy záhada. Jak ukazují dokumenty k případu, soudkyně Šimková novou adresu pana Koptiše znala, protože si o ni předtím oficiálně požádala v registru obyvatel. Obsílky však přesto zcela nepochopitelně pořád posílala na původní bydliště. Zatímco tedy Koptiš udělal za celou dobu pouze jednu ryze formální chybu, zástupci justičního systému opakovaně postupovali tak, že každým svým dalším krokem Koptiše dostávali bezdůvodně do stále bezvýchodnější situace.

35C_R41_2011_s.jpg Haló, tady exekutor

Zeptat se na důvody samotné soudkyně Jiřiny Šimkové dnes není možné. Před časem totiž zemřela. „Proč jsme pana Koptiše nekontaktovali na jeho adrese, si už nevybavuji, je to dost dávno,“ sděluje Vladimíra Borzyová, kterou soudkyně Šimková ustanovila v případu Koptišovou „opatrovnicí“, tedy osobou, která ho měla v nepřítomnosti zastupovat. Mezitím co Koptiš připravoval své odvolání, respektive žaloby pro zmatečnost a pokutu vyměřenou mu soudkyní Šimkovou logicky nechtěl zaplatit s tím, že je nevinný a je schopen to nevyvratitelně dokázat, Dopravní podnik na nic nečekal a požádal, aby soud uvalil na „neplatiče“ exekuci. Věc tentokrát rozhodoval jiný soudce, který žádosti vzhledem k předchozímu pravomocnému rozsudku své kolegyně vyhověl. Čekat, jak dopadnou Koptišovy stížnosti, ze zákona nemusel a také to neudělal. 

Letos v únoru proto Martin Koptiš zažil druhý velký šok. „Najednou mi přišlo pět usnesení o exekuci. Na tu chvíli nikdy nezapomenu – obstavili mi postupně výplatu, účet i byt,“ říká Koptiš. „Z ničeho nic jsem byl úplně bez většiny prostředků. Nikdy jsem si nemyslel, že mě může něco takového potkat.“ Podobnou šokovou terapii přitom nezažil zdaleka sám. Počet exekucí roste v Česku každoročně zhruba o třicet procent a loni přesáhl jeden milion případů. A pražský Dopravní podnik tvoří v milionovém balíku největší část – více než dvě stě tisíc exekucí. Drtivá většina z nich probíhá kvůli dlužným částkám v řádu několika stovek či maximálně tisíců korun, tedy za nedoplatky za telefon, nezaplacené parkování nebo právě jízdy načerno. Z takových přešlapů, které se staly lukrativním byznysem pro exekutory i s nimi spolupracující právní kanceláře, dnes rostou úřednické plomby na dveřích vybraných a obstavených bytů, jako je ten Martina Koptiše.

Jeho případ se ale od většiny ostatních v jedné věci od začátku zásadně vymyká. Na Koptiše totiž nelze uplatnit to známé – exekutory i samotným Dopravním podnikem tak často používané – morální rozhořčení, že dotyčný přece v minulosti porušil zákon, proto musí nést následky za své činy, byť by to mělo znamenat propadnutí velké části majetku kvůli zapomenutým pár stokorunám za pokutu. Koptiš nic takového nikdy neudělal, žádnou jízdou načerno Dopravnímu podniku nic neukradl. Přestože ale firma znala pravý stav věcí dlouho dopředu, neudělala nic pro to, aby se nesmyslný proces zastavil.

Na dlažbě?

Faktem totiž je, že dosud neznámý zloděj byl při černých jízdách na Koptišovu občanku chycen dohromady desetkrát – a kvůli přetížení si tu sérii rozdělily mezi sebou dva pražské soudy. Takže dva roky předtím, než ho za tu samou věc odsoudila soudkyně Šimková, vyhrál pan Koptiš bez problémů několik stížností na neplatnost „svých“ pokut u soudu pro Prahu 4. Ve všech těchto sporech zastupovala Dopravní podnik kancelář známého pražského advokáta Jana Brože. Lidé z tohoto právního týmu tudíž přímo v jednací síni slyšeli, že pan Koptiš nemohl žalovaný čin nikdy spáchat, protože mu byly ukradeny doklady.

Kancelář advokáta Brože zajišťuje všechny žalované případy Dopravního podniku. Protože firma má z  každé vyhrané pře finanční profit, nabízí se podezření, že svůj zisk chtěla bez ohledu na spravedlnost maximalizovat i v Koptišově případě, a proto mohla navrhnout Dopravnímu podniku se s „černým pasažérem“ dál soudit bez ohledu na předchozí opakovanou výhru a jasné důkazy neviny. „To rozhodně odmítám,“ tvrdí advokát Brož. „My jsme o výsledcích prvních sporů a všech souvislostech Dopravní podnik informovali. Chtěl ale ve sporech pokračovat. To jsme nerozporovali, řídíme se stanoviskem klienta.“

Kdo přesně o pokračování pře na Dopravním podniku rozhodl a proč, není jasné, společnost na to odmítá odpovědět. Jisté nicméně je, že ať už šlo ze strany Dopravního podniku o záměr snadno vydělat peníze, nebo prostě „jen“ něčí úřední chybu, Martin Koptiš dnes kvůli exekuci vypadá jako zločinec. „Exekutor se nejdřív obrátil na mého šéfa v práci kvůli obstavení platu, cítil jsem se trapně, musel jsem vysvětlovat, že jsem nic neudělal,“ říká Koptiš. Zároveň musel zmrazit většinu finančních výdajů své rodiny a hodně si utáhnout opasek. V nejhorším případě může dokonce skončit na dlažbě – exekutor může jeho byt prodat a z částky umořit dluh, který dnes narostl na více než šedesát tisíc (exekutoři případy neslučují do jednoho a díky tomu vypočítávají vysoká penále). Vzhledem k tomu, že Koptiše do téhle těžké životní chvíle dostalo selhání Dopravního podniku a justice a neochota státu mu pak pomoci problém vyřešit, je namístě otázka, co by lidé jako on měli v podobné situaci dělat, aby se vyhnuli pádu pod kola byrokratické mašinerie anebo – když už ho nemohou odvrátit – aby nepadli na úplné dno?

„Je tu možnost podání žaloby na náhradu škody na Dopravní podnik,“ odpovídá advokát Brož na otázku, jak by měl nyní Martin Koptiš postupovat. „Ten případ jsem doteď neznal. Na Dopravní podnik se proto obrátím i já a navrhnu mu, ať za této situace peníze v exekuci dál nevymáhají.“ Jak zareaguje Dopravní podnik, není nicméně v tuto chvíli zřejmé. „Advokátní kancelář pro nás připravuje stanovisko s návrhem na řešení,“ říká bez bližšího upřesnění mluvčí Dopravního podniku Ilona Vysoudilová. I kdyby ale nakonec Dopravní podnik přece jen dál na exekuci trval, Koptiš má stále ještě dost možností, jak se bránit. A chce je využít.

Tři možnosti

K dnešnímu dni už Martin  Koptiš zaplatil Dopravnímu podniku čtyřicet tři tisíc korun za soudní výdaje v prohraných soudních řízeních. Zmiňovanou žalobou za náhradu škody je může i s odškodněním dostat zpět. Zároveň se už u soudu odvolal proti výkonu exekucí a požaduje jejich zastavení. Není přitom bez šance. Jestli podle advokátů doloží, že ho soud na jeho adrese nekontaktoval a odsoudil ho v nepřítomnosti, i když znal jeho adresu, bude rozhodnutí považované za zmatečné a tím bude ukončena i exekuce. Soud by měl v této věci rozhodnout v nejbližších týdnech. Podle předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy má Koptiš po ruce i další silný instrument, jehož použití může dokonce vést k potrestání konkrétních viníků. A sice žalobu na stát, a to opět o náhradu škody. U ministerstva spravedlnosti, k němuž takové podání míří, by přitom Koptiš mohl uspět. „Vypadá to jako vážné pochybení jednotlivých institucí,“ říká ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (ODS).

V případě, že ministerstvo Koptišovi vyhoví, což je možné, bude se pak náhrady za vysouzené odškodné domáhat u těch, kdo v jeho kauze nepostupovali, jak měli. Právě to by mohlo systémem zatřást a do budoucna tak snížit riziko, že se podobná selhání budou opakovat. „Se svojí právničkou studuji všechny možnosti, co mám, a v nejbližších dnech jich co nejvíc využiji,“ říká Koptiš. Na svou budoucnost nehledí skepticky. „Věřím, že zvítězím,“ dodává. „Pak uvažuji, že bych možná založil nadaci na pomoc lidem, kteří se dostanou do podobné situace.“ 

.