Přeřídila jsem budík, abych si ještě deset minut přispala. Už teď ale vím, že mě to od vstávání nezachrání, a pomalu se začínám probouzet. Při druhém zvonění se potichu zvedám, abych nevzbudila mladší dceru, která s námi spí v ložnici. Pustím psy na zahradu, dám si rychlou snídani, očima přelétnu poznámky, které jsem si udělala večer. Za pár minut sedám do auta a vyrážím od nás z Vysočiny do východních Čech, do zámku v Zámrsku. Sídlí zde Státní oblastní archiv, místo, kde člověk může pátrat po předcích. Právě proto sem teď mířím i já.
Archiv otevírá svou bránu v osm hodin, vyjíždím z domu před sedmou, abych tam byla mezi prvními. Je pondělí, „dlouhý den“, kdy má archiv otevřeno až do pěti hodin odpoledne, takže pokud bych přijela později, nemuselo by pro mě už být v badatelně místo. Přijíždím za deset osm, před archivem už stepuje několik lidí. V klidu v autě dopíjím čaj a mé velké díky patří tomu, kdo vynalezl termohrnek. Chvilku před osmou vystupuji, pozdravím známé tváře, pak už zazní bzučák a jsme vpuštěni do areálu zámku.
Po uložení věcí v šatně objednávám první matriční knihy. Čeká mě pátrání v nejstarších matrikách, a tak je snazší hledat v knize než na (často špatně nafoceném) mikrofilmu. Archiv začal nedávno zveřejňovat matriky i na internetu, bohužel farnost, ve které teď hledám, ještě on-line není.
Několik okamžiků po otevření první matriky jásám nad prvním nálezem. Ono jásání je zvyk, jehož jsem se za celou dobu nezbavila. Dělá mi radost každý i sebeméně důležitý nález. Někdy se to ani nemusí týkat přímo mojí rodiny – v matrikách se dají najít nejrůznější zmínky, které dnešního člověka pobaví nebo překvapí. Může jít třeba o netradiční příjmení – moje velmi oblíbené je Cotobědotoho, na něž jsem narazila v jihočeských matrikách. Nebo najdu zajímavý zápis, například že ženich po svatbě od ženy utekl a ona se s jiným spustila.
Poznamenávám si řadu křestních zápisů, několik svateb i pohřbů, doplňuji je do vytištěného stromu, abych měla přehled o tom, co ještě musím dohledat. Po hodině a půl práce si dávám přestávku, protože se ozvala moje alergie na plísně a prach. V šatně si vezmu prášek a nechám na chvíli nos a oči odpočinout při krátkém povídání s další návštěvnicí archivu. Probíráme její poslední nálezy a domlouváme se, že jí pomůžu přečíst záznam, se kterým si neví rady.
Pokračuji v pátrání až do pozdního odpoledne. Doplňuji poslední chybějící data, proškrtávám údaje, jež se mi nepovedlo ani po několikerém ověření dohledat. Unaveně vracím materiál a chystám se na cestu domů.
Při jízdě zpátky na Vysočinu se trochu proberu a připravuji se na další kolo práce, tentokrát doma. Čekají na mě e-maily, které se nahromadily přes víkend, ale hlavně dcery. Přijíždím domů dost pozdě, takže stihnu jen večeři, koupání a ukládání, hraní a další společná zábava počkají do zítřka. Povídáme si s mužem o tom, co celý den dělali, a pak zasedám k počítači. Třídím dnes nalezené matriční záznamy a doplňuji informace do rodokmenu. Sestavuji rodinnou kroniku – myslela jsem si, že to bude práce na několik málo týdnů, pracuji na ní ale už několik let a ještě pořád není hotová. O víkendu měla mladší dcera křtiny a to je přece věc, která by neměla v kronice chybět. Upravuji fotky a vybírám ty nejpovedenější, abych je nechala vytisknout.
Ve čtvrt na dvanáct zhasínají na návsi lampy. Vytrhne mě to ze soustředění a říkám si, jak je možné, že ten čas tak rychle utekl? Odpovídám na poslední e-mail, ukládám rozdělanou práci a posílám počítač i sebe spát. Zítra je taky den.
Blanka Lednická,
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
