O naději s Rock’n’rollem

„Vaclav Gavel je tak… tak…“ snaží se najít to správné slovo mladá žena sedící vedle mě v Ruském akademickém mládežnickém divadle, ale myšlenku své kamarádce nestihne doříct, jelikož světla zhasínají a představení začíná. Na stěnu sestavenou ze železné konstrukce se promítají filmové záznamy s tanky a rozrušenými lidmi pobíhajícími kolem nich. V hlavní roli je prvních několik minut okupace Československa z roku 1968. V Moskvě právě začala hra Toma Stopparda Rock’n’roll. V nabitém sále by bylo slyšet spadnout špendlík.

Po pěti letech od první premiéry a reprízách po celé Evropě přichází na řadu i Rusko. Sir Stoppard není v těchto krajinách žádným neznámým „zápaďáckým“ dramatikem; v 70. letech SSSR procestoval křížem krážem a také zde uvedli jeho nejproslulejší hru Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi. Ta je ale ve srovnání s Rock’n’rollem na půdě státu, který násilně narušil dějinný vývoj Československa a pomohl nastolit normalizaci, docela nevinnou záležitostí. Rezonance bouřlivých politických událostí šedesátých let a normalizačního Československa v uších diváků byla nyní nepřeslechnutelná. Dokonce včetně výbuchů smíchu i hlasitých projevů souhlasu.

Málokterý národ ví o své novodobé historii tak málo jako Rusové. Na monopolizaci dějin státní mocí jsou už…