Světlo pro Šluknovsko

Páteční ráno je jako každé jiné – brzké vstávání, hodinová cesta do Krásné Lípy do práce. Se začátkem podzimu přemýšlím nad tím, jak napínavé zase bude s prvním sněhem proplétat se mezi zapadlými kamiony v kopcovité krajině. Za prvním hřebenem se přede mnou otevírá nádherné, sluncem zalité panoráma a já jsem ráda, že teď nemusím sedět někde v metru, ale že žiju v Českém Švýcarsku.

V kanceláři se věnuji vrcholícím přípravám na cestovatelský festival, den rychle utíká. Večer se chystám do Varnsdorfu navštívit akci proti rasismu a násilí ve Šluknovském výběžku. Související internetová petice má přes 500 signatářů, avšak při bližším zkoumání podpisů zjišťuji, že většina z nich je od lidí mimo náš region. Já také nežiju v Rumburku, Varnsdorfu ani Šluknově, ale ve 40 kilometrů vzdáleném Děčíně. Večerní Světlo pro Šluknovsko jedu navštívit hlavně proto, že chci podpořit i druhou stranu protestů, která se mi zdá jedinou správnou reakcí na nastalou situaci. Rozmáhá se nám tu pravděpodobně demonstrační turistika (zřejmě za to může sprchování zdarma od Policie ČR). Mezi demonstranty jsou nejen lidé žijící v okolí problematických lokalit, ale i skupiny využívající pouliční šarvátky jako formu adrenalinového sportu.

Na šestou hodinu se scházíme před krásným kostelíkem. Na jeho zahrádce jsou prolézačky, kolem běhají děti a postávají skupinky lidí. Večerní zapadající slunce mění Varnsdorf v idylické místo k životu. Přesouváme se do kostela a vítá nás místní farář svou krátkou řečí k současnému dění. Posléze se před lavicemi střídá desítka řečníků, všichni mluví velmi zajímavě, avšak popisují touhu po jediné věci: po klidném a systematickém řešení současné situace. Odmítají pochody ulicemi plné vzteku a násilí. Odmítají označování skupiny sousedů za ,,nepřizpůsobivé“ pouze na základě barvy kůže. Jedna z žen, jejímž mateřským jazykem je němčina, se pozastavuje nad významem slova nepřizpůsobivý – dle významu, který našla ve výkladovém slovníku, se sama cítí být nepřizpůsobivá, protože žije jiným stylem života než většina společnosti. Na závěr před oltářem promlouvá dokonce několik dětí a z jejich úst slyšíme ty samé prosby, jen zabalené do jiných slov. Všichni zapalujeme svíčku za nenásilí a podepisujeme petici v papírové podobě. V závěru se dozvídáme, že příští týden se tato akce, konaná už také v Rumburku, přesouvá do Jiříkova. Necháváme hořet několik desítek svíček a jdeme na chvíli podebatovat do místního pivovaru.

Restaurace je plná, po setmění dokonce venku zahlédneme ohňostroj. Poprvé ochutnávám varnsdorfské pivo Kocour spolu s výbornými sýry a klobáskami. Bavíme se o pochodech našimi městy a o nezájmu médií o pokojné demonstrace. Chvíli si z legrace pohráváme s myšlenkou, že příště si můžeme ochotnicky nafackovat a třeba se naše akce také objeví v některém z desítek článků. Probíráme i společnou lásku k Sudetám, jejichž neopakovatelné kouzlo nás polapilo a odmítá pustit – za každým kopcem jako by se tady ukrývaly příběhy, které byly odsunuty spolu se starousedlíky do zapomnění. Před půlnocí se rozloučíme a zamíříme domů. Při průjezdu centrem Varnsdorfu vidím několik policejních vozů i demonstrantů, kteří se připravují na zítřejší oslavy nenávisti. Trochu smutně vzpomínám na festival Barevná planeta v Ústí nad Labem, kde jsem se před několika málo dny báječně pobavila se všemi lidmi v ulicích. Ačkoli byl festival barevný, barva kůže v něm nehrála žádnou roli. Doufám, že brzy se podaří tuhle myšlenku rozšířit i dále na sever do Šluknovského výběžku.