Mapa a území

Aspoň dvě minuty bubnoval na dveře, než mu Houellebecq přišel otevřít. Autor

Elementárních částic

měl na sobě šedé proužkované pyžamo, v němž se trochu podobal trestanci z televizního seriálu; vlasy měl rozcuchané a nemyté, tvář zarudlou, místy skoro brunátnou a trochu smrděl.“ Tento háček s návnadou se vznáší přímo na hladině textu. Houellebecq píše ve svém novém románu

Mapa a území

o Houellebecqovi! „Naprosto avantgardní,“ komentuje to záložka. O několik řádek výš se dočítáme: „Autor se evidentně rozhodl znovu šokovat, ale tím nejméně očekávaným způsobem: je vyklidněný a úspěšně se snaží o poctu realistům devatenáctého století.“ Také recenzentka MF DNES Klára Kubíčková soudí, že se Houellebecq změnil: „Jako když sexuálně přeaktivní mladík s věčně vybouleným poklopcem zestárne (…),“ dovozuje ve své recenzi nazvané „I bez sexu je Mapa a území jedinečnou knihou“. Pro kalibraci škály: natolik jedinečnou, že si zaslouží stejné hodnocení jako například Vieweghův nedávný deník

Další báječný rok

 – obě jsou to 80% knihy.

Udělejme si v něčem jasno hned na začátku. Ty, které Houellebecq šokoval, šokuje i nadále, a sice tím, že najednou nešokuje. Ti, kdo ze stránek jeho knih cítili hlavně pach zaschlého spermatu, nyní obracejí Mapu a území trochu bezradně v rukou a cítí leda tiskařský klih. Až na straně 107 zavětří i samotného Houellebecqa: „Trochu smrděl, ale ne víc než mrtvola,“ směje se. A o pár desítek stran dál ze sebe mrtvolu skutečně udělá, tak nechutnou, že i otrlí policisté zvracejí…

Stařec1 a stařec2

Pokud někdo Mapu a území označuje za tradiční román, vede ho k tomu skutečnost, že jde o chronologicky vyprávěný příběh fotografa a malíře Jeda Martina. Začíná jako fotograf průmyslových výrobků, proslulost si získá snímky map z produkce firmy Michelin; fotografuje v různých úhlech, pracuje s hloubkou ostrosti a poté tiskne na velké formáty. Odtud upřesnění titulu knihy: „MAPA JE ZAJÍMAVĚJŠÍ NEŽ ÚZEMÍ“. V dalším tvůrčím období se Martin fotografie vzdává a přiklání se k malbě. Ovšem i svými obrazy se snaží „mapovat“, tentokrát svět profesí a profesních vztahů. Mezi jeho nejslavnější plátna se počítá figurální kompozice „Bill Gates a Steve Jobs debatují o budoucnosti informatiky“, podobně ambiciózní „Damien Hirst a Jeff Koons si dělí umělecký trh“ nedokončí – krevnatá tvář Hirsta, v níž je cosi z fanouška Arsenalu, mu nečiní potíž, ale na výrazu Jeffa Koonse troskotá.

Houellebecq Martina představuje klasickým způsobem. Dozvídáme se, že matka spáchala sebevraždu, s otcem se vídá sporadicky, přátele prakticky nemá, uměleckému provozu nerozumí a statisíce eur vyplácené za jeho díla ho zprvu upřímně udivují. Co se diametrálně liší, to je sama pozice umělce. Máme tu sice vcelku tradiční román o umělci, ale napsaný příčetným autorem, to znamená při vědomí, že být umělcem je něco jiného než v době klasických románů o umělcích. Pars pro toto: Jed Martin na svých vernisážích zásadně mlčí a stojí stranou. Umělec už není kompetentní hovořit o vlastním díle, tuto funkci přenechal kurátorům, marketingovým oddělením a tiskovým mluvčím. Jsou to jejich sentence – například na záložkách knih, v recenzích –, co vytváří význam a propůjčuje kontext, samo dílo se bez toho obejde. Když Martinovi tři dny po veleúspěšné vernisáži ukazuje najatá tisková mluvčí složku s ohlasy v tisku, nechá ho to chladným: je to její práce, nikoli jeho. Ostatně, možná že i sám Houellebecq může za Goncourtovu cenu, již loni za Mapu a území obdržel, poděkovat hlavně mediální agendě „vyklidněného“ provokatéra.

Je pravda, že v Mapě a území není popsána jediná sexuální scéna, třebaže se i zde po řádcích prochází krásná Ruska Olga a někde mezi nimi s Martinem spává. Jenže to samo o sobě neznamená, že by se Houellebecq změnil. Spisovatel se nemění tím, o čem píše, ale jak uvažuje, a Houellebecqova ambice je prokazatelně stále stejná: mapovat morální perverzi pozdního kapitalismu a zároveň drtivou psychologickou nejednoznačnost jeho produktů. Mnohoznačný svět zboží Mapa a území tematizuje neméně důkladně než předešlé romány. Produkty člověku umožňují s něčím se identifikovat v době, kdy přišel o poslední zbytky neproduktivní tradice a je na štíru s plnohodnotnými lidskými vztahy. Umožňují mu definitivně zapomenout pod podmínkou, že konečně přestane uvažovat, jenže právě tato nehoda se Martinovi občas stává. „Například místo programů OHŇOSTROJ, PLÁŽ, MIMI1 a MIMI2, které zařízení nabízelo v režimu scén, bychom klidně mohli narazit na POHŘEB, DEŠTIVÝ DEN, STAŘEC1 a STAŘEC2,“ uvědomuje si při zkoumání nového fotoaparátu. Přesto miluje nakupování, do hypermarketu jezdí každé úterní ráno svým SUV a značkám zachovává větší věrnost než milenkám. Jako všechny Houellebecqovy hlavní postavy, i Martin je lapené zvíře, které škube nohou v pasti.

Jako od Pollocka

„Dobrý autor, řekl bych. Příjemně se to čte a docela trefně popisuje společnost,“ odpovídá Martinův otec na otázku, zda zná Houellebecqa. Výše zmíněná Klára Kubíčková z toho vyvozuje, že Houellebecq postavu otce „stvořil, aby sám sebe pochválil“. Tak snadno lze člověka ponížit tím, že se jeho činům přiřknou podřadné motivace. Pravda je, že jde o pochvalu uměřenou, a hlavně: postava otce má v románu úplně jinou roli než vychvalovat autora. Otec je pro Martina – jako pro každého syna – výživným zdrojem existenciálního vědomí, jejich štědrovečerní večeře se řadí mezi nejlepší scény, jež Houellebecq napsal, dobrovolná smrt otce na curyšské klinice představuje pro Martina zlom – jediná chvíle, kdy projeví agresivitu. Ve skutečnosti to není nepřítomnost sexu, ale přítomnost individuální smrti, co je v Mapě a území nové; umírá Martinův otec a umírá i postava Houellebecqa, dva muži, k nimž měl Martin nejblíž, i když ani k jednomu neměl opravdu blízko.

Mapa a území není zdaleka dokonalá kniha. Třetí část pokulhává za prvními dvěma a zprvu působí neorganicky. Román ke konci trochu ztrácí spád, přičemž se to netýká jen děje, ale i energie samotného psaní. Kriminální zápletka by žánrově neobstála, ačkoli samo provedení Houellebecqovy vraždy je stejně spektakulární jako v současných detektivkách – podlaha s rozcupovaným tělem připomíná obraz Jacksona Pollocka. Tyto dílčí výtky však těžko něco mění na tom, že Houellebecq je jeden z mála současných romanopisců, které stojí za to číst – nekrmí literární trh instantními kašemi z každoroční sklizně banalit, nevzdal se analytického myšlení, inteligenci používá k tomu, aby něco objasnil, a román je mu stále ještě způsobem svědectví.

Dobrý autor, řekl bych společně s Martinovým otcem. Nejmíň z 90 %.

Autor je spisovatel a redaktor měsíčníku Host.

Michel Houellebecq: Mapa a území

Přeložil Alain Beguivin, Odeon, 288 stran