Středověká setkání s „jinými“. Modloslužebníci, židé, saracéni a heretici ve středověkých misionářských zprávách o Asii

Dálný východ byl ještě ve středověku pro Evropany světem velkých tajemství, mýtů a pověr. Podle dobových pověr se měl hemžit jednorožci, bezhlavci, ušatci či monstry s psím obličejem. Navíc tehdy představoval jakýsi konec světa, za kterým se měl rozkládat už jen kýžený ráj. Jako první svědci a kronikáři se tam tehdy vydávali křesťanští misionáři, kteří měli nejen poznávat obyvatele Číny či Indie, ale hlavně mezi nimi šířit Ježíšovo evangelium. Jak se jim jejich poslání dařilo a jak tehdejší východní svět nahlíželi, popisuje kniha Jany Valtrové Středověká setkání s „jinými“.

Nejde o pouhý soupis a vyprávění z misionářských cest, kniha je především důslednou analýzou tehdejších možností toho, jak misionáři mohli setkání s jinověrci vůbec pochopit, ať už šlo o buddhisty, vyznavače islámu či takzvané modloslužebníky a pohany, kteří třeba jako Mongolové věřili ve „věčně modré nebe“. Jana Valtrová misionářská pozorování kriticky porovnává a snaží se zjistit, do jaké míry byla pro tehdejší publikum výmluvná, zvlášť když některé jejich postřehy pozdější opisovači či interpreti ohýbali ve prospěch oficiálních dogmat katolické církve. Jejich líčení tak mají spíš popisnou povahu, nejde o hlubší sondy do místních náboženských představ, navíc, jak autorka zdůrazňuje – misionáři svá líčení sdělovali prostřednictvím nepřesného pojmosloví křesťanské teologie a fatálně se potýkali s neznalostí řeči. Měli proto problémy nejen s pochopením, ale i s dodržováním místních zvyků a mnohdy se dopouštěli příkrých odsudků – například proroka Mohameda označili za „syna zkázy, jehož místo jest v pekle s ďáblem, jeho otcem“. Překvapivě nejvíc odporu u nich však vzbuzovaly místní křesťanské obce nestoriánů, kteří byli ekumenickým koncilem v Efezu v roce 431 zapuzeni coby heretici. Středověcí misionáři je považovali za „horší pohanů“. Naopak úžas u nich budí praktiky „modloslužebníků“, když poznávají, že v Tibetu se tělo zemřelého nechává sežrat supy či že buddhističtí mniši věří, že zvířata jsou převtělené lidské duše. Tyto „modloslužebníky“ považovali pro jejich horlivost za nejvhodnější adepty pro přijetí křesťanství. Přesto velkého úspěchu nedosáhli a vysílání misionářů tak brzy skončilo.

I když Jana Valtrová k žádným obecným závěrům nedochází, její kniha obsahuje řadu pozoruhodných postřehů v rámci pochopení vývoje vztahu křesťanské Evropy k odlišnému světu. Svojí důsledností vede i k jistému sebezpytu: Jak se v dnešním, definitivně objeveném světě „bez tajemství“ orientujeme my sami a do jaké míry jsme bez předsudků schopni přemýšlet „o jiných“ a tuto jinakost přijmout?

Jana Valtrová: Středověká setkání s „jinými“. Modloslužebníci, židé, saracéni a heretici ve středověkých misionářských zprávách o Asii

Argo, 212 stran