Vězni také nestávkují

Ranní tmu v pokoji prořízlo protivné vyzvánění mobilu. Hned nato se mi vybavil zítřejší plán – chystám se koupit si budík s imitací východu slunce a ptačího zpěvu. Zní to sice bláznivě, ale třeba to nakonec bude mít něco do sebe.

Pěší cestu do práce beru mírnou oklikou přes park pod Špilberkem. Dneska proběhne stávka, a proto si coby státní zaměstnanec ještě jednou zdůvodňuji, proč ji nepodpořím. Pravda, úspora na mzdách státních zaměstnanců tvoří zlomek toho, co nás stojí korupční praktiky, a jako vysokoškolsky vzdělanému člověku mi ani současný příjem nezaručuje žádný exkluzivní život ve velkém městě. Má-li to však být zároveň první krok ke změně, po které cesta k úspěchu už nepovede přes servilnost k nadřízeným, ale přes kvalitu práce (aspoň jsem to četl), pak nemůžu jinak. Tak tedy do práce!

S úderem osmé se mi hlásí první klient, přede dvěma lety propuštěný z vězení, kam se dostal za loupeže pod vlivem drog. Měl vůbec jinou vyhlídku, když vyrůstal v tzv. brněnském Bronxu? Po návratu z vězení začal makat, našel si ženu, zplodil dvě děti, drogy se nedotkl. Rekapitulujeme dosažené úspěchy. Že bych na nich měl taky zásluhu? slyším vnitřního našeptávače.

Další bývalý lupič za mnou přichází o hodinu později. Rozešel se s družkou, proto dnes mluvíme o tom, jak samostatně zvládnout finance. Probíráme se jeho příjmy a výdaji a já si bezděčně uvědomuji, že bych se měl podívat taky na ty svoje. V poslední době nějak moc utrácím.

Před obědem čekám ještě jednoho klienta, schizofrenika, který se – zřejmě i pod vlivem nemoci – dopustil několika trestných skutků. Jsem zvědavý, v jaké kondici přijde, domluvíme se dnes spolu? Nakonec nedorazí. Moje práce má někdy i podobu marného vyhlížení klienta.

V poledne otevírám okno pracovny (ano, pracovny, žádné kanceláře, vyhýbám se slovům, jako jsou kancelář, úředník atp.), zda zaznamenám nějaký ruch stávky ve městě. Nikde nic, jen pod oknem stojí moji dva kolegové s transparentem a rozdávají letáky kolemjdoucím. Navzdory svému osobnímu postoji s nimi tiše sympatizuji.

Po obědě za mnou přichází klient, který v minulosti dvakrát pobodal ženu. U mě většinou zarputile mlčí, ale já vím, že mluvit umí pěkně plynule, bydlí totiž ve stejné ulici jako já a v létě sedává se sousedy na lavičce pod mým oknem. Dnes se mnou hovoří kupodivu více než jindy, a tak toho využívám k delšímu rozhovoru, který snad povede k získání jeho větší důvěry. Když ho po hodině vyprovázím a na schodech si rekapituluji všechny dnešní konzultace, znovu mě napadá: je opravdu možné, že nám zaměstnavatel po celá ta léta neposkytuje ani tu nejmenší ochranu před potenciálními riziky ze strany našich klientů?

Cestou domů se na mě spontánně usměje kolemjdoucí dívka. To mívám nejradši, ty náhodné letmé okamžiky, v našich končinách tak ojedinělé.

Doma musím nejdříve rozhodnout, jakým způsobem za sebou nechám všecky ty jiné osudy. Válení na koberci coby nevalný pokus o jógu jsem měl včera, tak tedy běh. Po prvním kolečku mi dochází, proč nepotkávám jiné běžce, cítím studené vlhko v botách. Při druhém se mě zmocňuje výkonnostní krize. Automaticky mi naskočí vizuální představa, jak dobíhám vysněný půlmaraton; takto povzbuzen zvládnu dokonce i třetí kolečko. Hodinu se pak doma vzpamatovávám.

Večer usedám do svého vybledlého čtenářského ušáku. Reálné příběhy klientů překrývají útěšnější příběhy literární. Nořím se do četby Milady Součkové a téměř se zdráhám uvěřit, že čtu prózu ze 40. let, tak mě fascinuje její hravé moderní pojetí. Vyruší mě až povědomé šplouchání za stěnou bytu. Soused bere koupel. Znamení, že je nejvyšší čas jít spát.

JIŘÍ SALVET, MEDIÁTOR A PROBAČNÍ PRACOVNÍK