Srovnat si věci v hlavě

Knihovna působí při domácím hospici Cesta domů. Jak vás vlastně napadlo spolu s péčí o umírající půjčovat i knihy?

Je dobré, když hospic dokáže také vzdělávat, protože lékaři, sestry, pacienti i pozůstalí potřebují dobré informace. V době, kdy se Cesta domů zakládala, tady chyběla odborná literatura z oblasti paliativní medicíny a nebylo ani moc knih pro laiky, které by ukazovaly možnosti zdravotnictví, kdy je léčba účelná a jak vypadá umírání. Měli jsme tehdy peníze z grantu Phare, tak jsme se rozhodli založit web o umírání a knihovnu. Je v Česku jedinečná, nic podobného tu nenajdete. Ale zároveň je docela maličká, nějakých 2500 svazků.

Máte jen knihy o smrti?

Nejsou to knihy o smrti, ale spíš o životě na jeho konci. Fond je úzce vyprofilovaný, ale patří do něj nejen knihy věnující se medicíně a ošetřovatelství, ale také psychologii, etice, sociální práci. Máme i duchovní literaturu a beletrii. Nemusí jít nutně o romány o umírání, ale různé příběhy, které se nějak dotýkají smrti. Naposledy jsme třeba získali knížku, jež se jmenuje Jiné životy než ten můj, napsal ji člověk, který přežil tsunami v Asii a jeho přátelé při něm ztratili dítě. Hodně nakupujeme ve světě, čtvrtina našich knih je v angličtině. Některé, zejména lékařské publikace jsou ve střední Evropě naprosto unikátní, v jiných knihovnách je nenajdete.

Kdo si je půjčuje?

Kupodivu jen velmi málo lékařů, což si nedokážu uspokojivě vysvětlit. Možná je to tím, že doktoři mají obecně k paliativní medicíně vlažný vztah, chtějí léčit a téma nevyléčitelnosti je zneklidňuje. Nejvíc chodí studenti, pak také pozůstalí, pro které je určena hlavně beletrie. Máme dokonce malý fond zvukových knih. Pacienti nebo pečující totiž často nemají sílu číst, je pro ně obtížné se na čtení soustředit, ale mohou poslouchat a u toho odpočívat.

Umírající si chtějí číst o umírání?

Dalo by se také zeptat, kdo z nás má vlastně chuť si číst o umírání? Umírající samozřejmě ne, mají jiné starosti, takže ty audioknihy nejsou „umírací“. Máme samé pěkné věci, literární klasiku nebo takovou relaxační beletrii. Z pozůstalých chodí spíš lidé, kteří mají už delší odstup od smrti svých blízkých, chtějí si věci srovnat v hlavě. Určitě to nevypadá tak, že by si lidé, kterým někdo zemře, běželi půjčit knihu o tom, jak se chovat, když jim někdo zemře. A naše papírová beletrie není jen o umírání, najdete tu spoustu knih týkajících se různým způsobem smyslu existence. Ostatně paliativní péče také není věda o umírání, ale o tom, jak ten křehký kus konce života prožít co nejlíp.

Příprava na smrt se v západní kultuře moc neprovozuje. Chodí k vám také staří lidé?

Ne. Větší přemýšlení o posledních věcech by nám určitě prospělo. Zajímavé srovnání pro dnešek najdete třeba v dopisech W. A. Mozarta, které jsou i na našem webu. Zhruba dvacetiletý Mozart si stěžuje, že ještě nikoho neviděl umírat a že mu tahle zkušenost chybí. Píše, že když jde spát, přemýšlí, jestli někoho na světě nezarmoutil, kdyby se ráno už náhodou neprobudil. Tohle je podle mého příprava na smrt, nic morbidního – prostě přemýšlíte, jestli žijete dobrý život.

Půjčovné je zdarma, platí se jen roční poplatek. Z čeho nakupujete nové knihy?

Obvykle z různých grantů, loni jsme sehnali šedesát tisíc korun, letos ale zatím nemáme nic. Některé odborné publikace jsou velmi drahé, máme tu třeba lékařskou knihu za dvacet tisíc korun. A pak nám pomáhají dárci. Na internetu máme seznam knih, jež bychom chtěli v knihovně mít, a kdokoli nám tak může koupit knihu jako dar. Vevnitř je pak štítek se jménem dárce. Občas dostaneme i větší dar, jednou – zpočátku fungování Cesty domů – přijela třeba paní z USA za svou umírající maminkou. Měla tu děti, které jsme občas hlídali, aby mohla být se svojí matkou, a nakonec nám nakoupila spoustu anglických knih. Mezi nimi i jednu obzvlášť důležitou, která vysvětluje umírání dětem. Loni jsme ji vydali v českém překladu.