Nová média a revoluce
Facebook, WikiLeaks a Twitter přispěly k pádu režimu v Tunisku, nepřeceňujme však jejich roli
Kleenexová revoluce? Nějak mám pocit, že to bude jinak. Pokud tedy nedáte na slova libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. Ten v televizním projevu, v němž odsoudil lidové povstání proti spřátelenému diktátorovi sousední země, hřímal: „I vy, moji tuniští bratři, možná čtete tenhle Kleenex a prázdné žvásty na inernetu.“ (Kaddáfí totiž přezdívá WikiLeaks značkovými ubrousky Kleenex.) „Staneme se snad oběťmi Facebooku, Kleenexu a YouTube?“ Jelikož je Kaddáfí jenom další diktátor, doufám, že odpověď zní: Ano. Ať s nimi Kleenex vytře podlahu, pěkně s jedním po druhém, jako se vytírají chuchvalce hlenu.
Je to ale možné? Je správné nazývat události v Tunisku „twitterovou revolucí“ nebo „revolucí WikiLeaks“, jak už to někteří dělají?
Dvousečná zbraň
Běloruský aktivista a analytik Jevgenij Morozov nedávno ve své knize zpochybnil zjednodušující představy, jež se skrývají za podobnými politicko-žurnalistickými zkratkami. Tyto nové technologie mohou být totiž stejně tak využity diktátory ke sledování, pochytání a odsouzení protivníků. Především ale zdůrazňuje, že internet nemůže vytěsnit obvyklou mocenskou politiku. O tom, zda bude diktátor svržen jako v Tunisku, nebo zda bloggeři dostanou nakládačku a ocitnou se za mřížemi jako v jeho rodném Bělorusku, rozhoduje pořád jen politika.
Morozovův výpad je…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu