Dva ponocní a velká legrace

Stroupežnického Naši furianti patří k nejproslulejším hrám českého divadla 19. století a jsou jedním z nejhranějších domácích titulů vůbec. Otázkou zůstává, zda si takovou přízeň zaslouží. I ze srovnání s téměř stejně starou Maryšou totiž vycházejí jako pouhý žánrový obrázek s prvoplánově nahozenými postavami a chatrnou zápletkou. Bývá zvykem se shovívavým nadhledem připomínat, že Stroupežnický ve své době narazil a dostalo se mu odsudků kvůli neučesanému jazyku a neidealizovanému pohledu na vesnické prostředí. Málokdo si ale přizná, že po sto dvaceti letech je kritický rozměr hry přeceňován obdobným způsobem, pouze s opačným znaménkem: nesmlouvavý postoj k češství a zdejšímu politikaření patří k dobrému tónu stejně neodmyslitelně, jako k němu kdysi patřívala nadšená idealizace všeho českého.

Ať už se ale díváme na Naše furianty jakkoli, nelze popřít, že za sebou mají pozoruhodnou moderní interpretační tradici. Jejich chápání coby nadčasového díla s aktuálním ostnem posílila především proslulá Macháčkova inscenace v Národním divadle z konce 70. let. Na druhém pólu se pak nachází divoká postmoderní groteska, kterou pod příznačným titulem Naši naši furianti rozčeřil beztak neklidnou hladinu let 90. Petr Lébl s Divadlem Na zábradlí. A nyní s vlastními Furianty přišlo Divadlo v Dlouhé.

Fenomén češství

Konkrétně režisér Jan Borna. Ten reprezentuje …