Stojíme před propastí nejistoty

Je pro vás jako pro ekonoma tato doba vzrušující, nebo cítíte spíš úzkost?

Jedno ještě nevylučuje druhé. Určitě je to období, které ekonomové budou studovat ještě po šedesáti letech podobně jako velkou hospodářskou krizi v letech třicátých.

 
Takže už v Evropě zažíváme systémovou krizi, nejde jen o platební neschopnost některých států, jako je Řecko?

Ona je to především politická krize, protože ekonomická řešení existují. Jejich podstata ale spočívá v dalším utrácení, a to ve chvíli, kdy se světová ekonomika vrací do recese. Takže aby tato krátkodobá utrácení zafungovala, musela by tu být záruka, že jednotlivé vlády začnou později dluhy splácet. Jenže tomu nikdo nevěří, protože nikdo nedovede zaručit, že až se ekonomika dostane z krize, budou se politici chovat fiskálně zodpovědně. Proto se namísto toho prosazují škrty, které ekonomickou krizi jen prohlubují.

Stále častěji se mluví o rozpadu eurozóny a Evropské unie. Byl by jedním z řešení tohoto problému bankrot Řecka?

Důležitý je kontext, ve kterém se o bankrotu Řecka mluví. Současná debata se dostala do situace, která vyžaduje odvážné a taky kontroverzní rozhodnutí, na které politici ani voliči nejsou připraveni. Proto se začalo koketovat s alternativou, že by bylo jednodušší nechat Řecko padnout. Jakousi naději vidím v tom, že se díky tomu konečně začnou promýšlet ekonomické i politické důsledky a někdo se konečně začne ptát, kolik by to vlastně stálo. První odhady švýcarské banky UBS mluví o tom, že bankrot Řecka a s tím související konec eura by byl řádově desetkrát až patnáctkrát dražší než pokus o jeho stabilizaci.

Co by se konkrétně dělo, kdyby zítra Řecko vyhlásilo bankrot?

V tom se jednotlivé scénáře různí. Ten optimistický říká, že by tím celá krize skončila. Jenomže se při tom zapomíná, že pád Řecka se může přelít do dalších ohrožených zemí a může to spustit řetězovou reakci. Nejvíce jsou ohroženy zahraniční banky, které vlastní řecké dluhopisy – jejich hodnota padne po bankrotu o dvacet až čtyřicet procent. Další dopady se ale těžko odhadují. Snadno může dojít k tomu, že to postihne další banky a jejich protistrany na finančních trzích, ty si navzájem přestanou důvěřovat a celý systém skončí v depresi podobně jako na podzim 2008.

Máme zkušenosti z bankrotu nějaké země, které by nám mohly v případě Řecka pomoci?

Zatím jedinou „laboratorní“ zkušenost s krachem vyspělé demokratické země máme z Islandu. Ten měl sice vlastní měnu, nicméně to ukazuje, že jedna z prvních věcí, která se musí v případě krachu udělat, je zrušit volný pohyb kapitálu a omezit vývoz domácí měny. V případě Řecka by tedy prvním krokem byl krach a druhým vystoupení z eurozóny. Zároveň by se muselo udělat to, co v roce 1993 v Československu, když se dělila měna – řecká eura by se musela okolkovat a řecké banky na nějaký čas zavřít.

 
V Československu to proběhlo relativně hladce, ale jak mohou politici zabránit, aby lidé vybírali eura z řeckých bank?

Oni už je vybírají, jen to zatím není tak vyhrocené. Vklady v řeckých bankách plynou do Švýcarska a do Německa, protože je evidentní, že jakmile by vznikla nová drachma, její kurz k euru by rychle spadl a nikdo neví, jak hluboko. Třeba by její hodnota poklesla až na 60 procent, takže kdokoli by si nechal peníze v řecké bance, přišel by přes noc o 40 procent svých úspor.

Jak je možné, že detailní scénář řeckého bankrotu stále chybí? Nacházíme se v situaci, kdy každá země eurozóny ví, že by ji řecký bankrot ohrozil, přitom se na to nikdo fakticky nepřipravuje.

Samozřejmě nějaké plány jsou. Nicméně musíme si uvědomit, že je to situace, kdy každý scénář musí předpokládat reakci protistrany. A těch protistran jsou tisíce, takže stačí, aby jedna z nich cukla, a systém zpanikaří. Lidé se budou snažit dostat se z té situace za každou cenu ven, budou prodávat a snažit se zbavit všech rizik, což uvrhne celý systém do negativní spirály. Na akciových trzích to jde řešit tím, že se přestane obchodovat, prostě se stlačí červené tlačítko. Jenomže trh se státními dluhopisy není zdaleka tak koncentrovaný na jedné platformě – v tomto případě žádné červené tlačítko neexistuje.

Pro záchranu eurozóny je tedy lepší snažit se do poslední chvíle bankrot Řecka odvrátit?

Hlavně bychom se scénářem rozpadu eurozóny konečně měli začít detailně zaobírat. Pak by bylo jasné, jak obludná ekonomická i politická rizika to s sebou nese. Záchrana eurozóny se tak ve výsledku bude jevit přijatelnější než pohled do propasti ohromné nejistoty, které čelíme. V tuto chvíli má rozhodně smysl pokračovat ve strategii, která sice nenabízí definitivní systémové řešení, nicméně poskytuje čas na jeho hledání.

Jak řešili takovou krizi na Islandu, ačkoli ten byl v trochu jiné situaci než Řecko?

Tady je třeba rozlišit ekonomické a politické aspekty islandského scénáře. Tam zkrachovaly největší banky, jejichž velikost převyšovala desetinásobně roční HDP země. Vláda je proto neměla možnost zachránit a jejich krach s sebou stáhl celou ekonomiku. Následoval tříletý program, který financoval Mezinárodní měnový fond a někteří skandinávští partneři Islandu. Z ekonomického hlediska tedy byla stabilizace Islandu úspěšná. Došlo tam ale k nárůstu nezaměstnanosti, hodnota měny klesla asi na polovinu a omezila se tvorba kapitálu, protože euro se používalo jen na nákup nezbytných věcí jako léky a ropa.

Zajímavější však byly politické důsledky bankrotu, které jsou větší, než by kdo očekával. Nejdříve to smetlo vládu i dvě největší strany, které dominovaly islandské politice asi šedesát let. Pokračovalo to protesty, při kterých se sice jen bouchalo do pánví, nikdo nestavěl barikády, nicméně vedlo to k ustavení parlamentních vyšetřovacích komisí, které v tuto chvíli stíhají bankéře a politiky – první z nich už skončili ve vězení. Pak se dokonce Islanďané rozhodli změnit ústavu. Sestavili losem náhodně vybranou skupinu lidí, která má ústavu sepsat, a lidé ji mohou na internetu připomínkovat. Většina z nich žádá větší kontrolu politické a ekonomické elity, větší transparentnost a zavádění prvků přímé demokracie. Bankrot tedy může přinést i demokratickou obrodu. Jenže na druhé straně lidé v referendu odmítli splácet zahraniční dluh, který zavinily politické a ekonomické elity, což postihuje především věřitele – Velkou Británii a Nizozemsko.