Nová stezka pro českou hudbu

Režisér a hudebník Petr Marek prožívá šťastné období. Jeho nový film Nic proti ničemu se stal událostí léta, když byl jako jediný český snímek zařazen do oficiální soutěže karlovarského festivalu a sklidil zde velmi příznivé ohlasy. A sotva Marek jeden projekt dokončil (do oficiální premiéry Nic proti ničemu nyní zbývají necelé tři týdny), vrátil se neklidný tvůrce ke své elektronické kapele Midi Lidi a nahrál s ní album Operace „Kindigo!“.

Už na první poslech je přitom jasné, že hyperaktivita Markovi svědčí. Operace „Kindigo!“ je totiž zásadním zlomem nejen v rukopise zadumaných elektroniků Midi Lidi, ale i na domácí scéně. Kapela si dala laťku pěkně vysoko a tradiční hypnoticky dlouhé skladby vyměnila za chytlavé písničky: ve výsledku natočila jedno z nejoptimističtějších českých alb polistopadové éry.

Přišel jsem si popovídat

Zdejší tvorba si dlouhodobě libuje v pochmurných náladách a podprahovém smutku. Netýká se to jen undergroundové a alternativní scény. Vždyť i nejhranější skladby ve zdejším rozhlasovém éteru, jaké zpívá Kryštof, Aneta Langerová nebo Marek Ztracený, jsou ve srovnání se světovým popem nebývale trudné a halí se do nadneseně poetických textů. Napsat zdánlivě bezproblémovou skladbu, jejíž slova by nebyla prvoplánově idiotská, si tu dlouhá léta nikdo netroufal.

Zčásti proto, že každý takový pokus o odlehčení by znamenal smočit se v dědictví osmdesátých let, kdy se normalizační pop svojí okatou banalitou snažil zakrývat, v jak neveselých časech žijeme. Operace „Kindigo!“ ovšem v žádném případě není retro. Od dob, kdy se rohlíky prodávaly za halíře a v médiích se objevovali jen prověření interpreti, se distancuje nahlas hned v úvodní skladbě Mejdan století. Název má sice stejný jako rozjuchaný hit osmdesátkového Poptria, v němž Marcela Holanová zažívala večírky do ranních hodin, nicméně Midi Lidi dávnou bezduchost shazují negativním refrénem: „To není mejdan století.“

Pokusit se o přímočarý pop s přímočarým textem v našem prostředí stále znamená riskovat trapnost. Naštěstí si lze těžko představit vhodnějšího kandidáta, který by ji dokázal ustát, než jsou Midi Lidi. Petr Marek s estetikou trapna pracuje už od svých filmařských začátků a naplno ji vytěžil coby člen improvizačních divadelních souborů. I s kapelou Midi Lidi má kuráž chytit úplně potřeštěnou větu a obměňovat ji tak dlouho, až se z ní stane hláška nutící k smíchu. Nekonečné opakování vět jako „Strejdo, nechoď ostrej dom!“ nebo „Hernajs, it’s nice“ bylo poznávacím znamením jejich starších skladeb.

Tentokrát však Marek objevil způsob, jak se slovy pracovat jinak. Přestal se také bát svého hlasu. Na minulých deskách spíše mumlal, teď se do textů opírá plným dechem. Minimalismus dřívějších sloganů přitom nahradil obsáhlými slokami v nejlepší tradici popového textařství. Aby se vyhnul typicky českému sebezpytu, opouští ich formu a promlouvá přímo k posluchači nebo imaginárnímu partnerovi jako mentor. Nejlépe to vyniká ve skladbách Projdeme se koupelnou nebo hitové Na co nesmíš zapomenout. Druhá jmenovaná začíná přiznaným apelem: „Tak jsem si přišel s tebou popovídat a rady ti dát“, a ihned se promění v manifest, že člověk musí šéfovat svému životu: „Není nutný jenom doufat, že to má řád, můžeš ho ty tomu dát.“

Midi Lidi mají však dost soudnosti na to, aby se nebrali úplně vážně. A tak i tento motivační song obsahuje dost poťouchlých veršů, které jej povyšují třeba nad svazácké Tofiho Dávej, ber, které by snad mohl text vzdáleně připomínat.

Jako by se to natočilo samo

Nic z této bravurní slovní elegance by však nevyniklo bez prvotřídní hudební složky. Té napomohla čerstvá posila v týmu. Midi Lidi mezi sebe vzali Tomáše Kelara, který před lety hrával ve velšské kytarovce The Mountaineers a letos své nové spoluhráče okouzlil vynalézavou prací se samply na albu brněnských Čokovoko Hudba. Pro minulá alba Midi Lidí Čekání na robota (2007) a Hastrmans, Tatrmans & Bubáks (2009) byla typická přísně digitální poloha, jež mnohé dlužila tanečním hvězdám devadesátých let jako Orbital nebo Underworld. Zato Operace „Kindigo!“ přináší i díky Kelarovi nebývalé množství přirozených zvuků.

Zní tu kytara i akustické bicí, k inspiraci se tu chodí k moravským lidovkám i brazilským funkovým rytmům. Písně se už neroztahují do monotónních ploch, jež často dělaly z poslechu Midi Lidí uspávací zážitek. Místo toho jsou jasně strukturované do slok, refrénů a zběsile gradujících meziher. Ukázněnost má za následek nebývalou hitovost. Přitom ale nalezený řád z desky nijak netrčí, působí mimořádně lehce a vyvolává v posluchači pocit, že se musela natáčet sama, což je pro popovou nahrávku největší poklona.

V zemi, kde by panovala jen o trochu odvážnější dramaturgie rozhlasových stanic, by se Operace „Kindigo!“ vyšplhala do hitparádových výšin. Naše taková žel není. Proto je nutné alespoň konstatovat, že Midi Lidi objevili zcela novou a mimořádně dobrodružnou stezku, kterou by se nová česká hudební scéna mohla ubírat.