Film Alois Nebel zachycuje genia loci Jesenicka

Když se zeptáte režiséra Tomáše Luňáka, o čem je jeho filmový debut Alois Nebel, odpoví poetickým příměrem: „Je to příběh rána, kdy mlha postupně opadá, a my můžeme zahlédnout krajinu.“ Jeho reakce se částečně vztahuje k motivu naděje, která se objevuje na konci příběhu titulního hrdiny. Naznačuje ale i to, že největší devízou dlouho očekávaného snímku, který se už s příznivými ohlasy promítal na významných přehlídkách v Benátkách a Torontu, je skutečně uhrančivá, lyrická atmosféra. Už když v prvních záběrech protne tmu na plátně čelní světlo lokomotivy a pomalu začne osvětlovat krajinu kolem sebe, začne být jasné, že minimálně vizuálně půjde o mimořádný zážitek.

Dvaadvacetiměsíční práce desítek animátorů sklidila ovoce. Černobílá rotoskopická animace, vznikající překreslením původně hrané akce, je efektní a maximálně účinná. Tvůrcům dovolila vypiplat každý detail a pohrát si se světlem a stínem ve stylu klasických filmů noir. V příběhu zasazeném do dechberoucích jesenických exteriérů hraje důležitou roli i zvuk. Emoce zesiluje každé zašustění větru, zurčení potoka i tlukot deště dopadajícího v provazcích na zem.

Tenkrát na Severovýchodě

Producentovi Pavlu Strnadovi je nutno přiznat odvahu, s níž při osmdesátimilionovém rozpočtu nepřistoupil ke kompromisům ve vyprávění. Alois Nebel je hodně pomalý film. Je vystavěný s minimem dialogů na malých gestech a nenápadně gradovaných emocích. Dokonce i zásadní události let 1945 a 1989 jsou do děje zasazeny jen náznakově a bez vysvětlení kontextu. Zahraniční divák tak může být z Nebelových životních peripetií docela zmatený. Luňákův film na druhou stranu ukazuje lépe než jakékoli jiné porevoluční filmové dílo o Sudetech, jak nehostinná a divoká, přesto krásná krajina formuje místní obyvatele, kteří se v dějinných zvratech dvacátého století často neosvědčili zrovna jako kladní hrdinové.

Košatá komiksová předloha byla velmi účinně osekána na docela jednoduchý westernový půdorys. Záliba scenáristy Jaroslava Rudiše ve vršení historek ustoupila minimalistické zápletce, v níž je dobro a zlo jednoznačně rozlišeno skoro jako podle vzoru Jiřího Křižana. Wachek (Leoš Noha) je klasický sudetský vykořeněnec, vychytralý Čecháček kšeftující s proviantem ruských okupantů. S minulostí jeho otce (Alois Švehlík) je spojeno zjevení tajemného Němého (Karel Roden), který se v září 1989 proklestí přes československo-polskou státní hranici, aby vykonal svoji pomstu.

Středobodem vyprávění je ale samotářský výpravčí Alois Nebel (Miroslav Krobot). Akurátní padesátník miluje vlaky, svého kocoura a zaběhaný pořádek věcí. Snad proto rád čte a sbírá staré jízdní řády. Občas má ale zvláštní halucinace, pramenící z vytěsněného traumatu z dětství. Jako by měl v hlavě mlhu, pojmenovává to psychiatrovi v léčebně, do níž je internován. Přítomnost Miroslava Krobota v projektu i podle tvůrců ovlivnila – a velmi šťastně – posun charakteru hlavní postavy. Místo haňťovského pábitele z knižní trilogie tu najednou máme nemluvného introverta trousícího při hovoru mezi zuby úsečné jednoslovné věty.

Bohem opuštění

Nebelova pražská anabáze – krátký bezdomovecký pobyt na Hlavním nádraží, kde se mu podaří nastartovat cudnou romanci s toaletářkou Květou (Marie Ludvíková) – jako by vypadla svou poetikou z díla Akiho Kaurismäkiho. Třeba z Muže bez minulosti (2002), kterého režisér Krobot inscenoval v Dejvickém divadle. Linii melancholické městské romance o outsiderech, kteří ani v nepříznivých podmínkách neztrácejí důstojnost, se tvůrcům podařilo s napínavou venkovskou westernovou linií skloubit docela organicky.

Alois Nebel by rozhodně nevyzněl tak působivě, pokud by byl natočen jako klasický hraný film. Může se směle zařadit po bok těch titulů světové kinematografie, které animaci využily k efektnímu posílení dopadu na diváka. V takovém

Valčíku s Bašírem

(2008) sloužila režisérovi Arimu Folmanovi k tomu, aby nejdříve prezentoval scény z libanonské války s jistým emocionálním odstupem, a na konci pak dal divákovi ránu na solar přeskokem do reálných dokumentárních záběrů zachycujících neslavný masakr v utečeneckém táboře.

Alois Nebel žádnou takovouto ťafku neobsahuje. Jeho dokonale propracovaná animace, oscilující od komiksové stylizace až po fotorealistickou přesnost, vytváří sama o sobě fascinující obrazy, vyzařující krásu i smutek najednou. Filmová adaptace tak mnohem úspěšněji než samotná komiksová předloha zachycuje esenci Bohem opuštěného místa: genia loci Jeseníků a jejich podhůří.