Bez viny a bez trestu

Esejistická kniha Jeana Améryho

Bez viny a bez trestu

u nás sice poprvé vyšla už před více než deseti lety, patří ale k těm, k nimž je třeba se neustále vracet. To teď umožňuje její druhé vydání v nakladatelství Prostor.

Jean Améry, původem rakouský Žid, začal psát své eseje v roce 1964, kdy se v Německu otevřely procesy s příslušníky SS a německá společnost byla znovu a intenzivně přinucena zaobírat se svou temnou historií. Z jedné strany se ozývaly hlasy odsuzující kolektivní vinu (tvrdily, že sebemrskačství už bylo dost), z druhé strany zaznívaly protesty proti nízkým trestům. V té době se Jean Améry rozhodl, že jako bývalý vězeň z Osvětimi, Buchenwaldu a Bergen-Belsenu podá své svědectví.

V předmluvě píše, že se chtěl nejprve pokusit o objektivní přístup, ale postupně zjistil, že „kde mělo být zcela vymýceno ,já‘, tam se ukázalo jako jediné použitelné východisko“. Jeho eseje se tak pohybují na pomezí autobiografie a filozofických úvah a vedle knih Prima Leviho patří k tomu nejpodstatnějšímu, co bylo o holocaustu řečeno. Počínají promýšlením toho, nakolik v koncentračním táboře může přežívat prostor pro ducha a vědomí. Podle něj tu žádný takový prostor není, protože duch nemůže přežít ve zkoušce, v níž je člověk veden jako dobytek na porážku a všechno se redukuje na bytí v umírání.

Když potom Améry pojednává o svém mučení, píše, že sadismus nacistů nevedl jen k utlučení ducha, ale i sebe-vědomí, kdy byl člověk převeden na pouhou tělesnost a tuto destrukci si už v sobě nesl do konce života. „Kdo prošel mučením, už nemůže být na světě doma. Postup destrukce nejde vymazat.“ Z této pozice pak pojednává o svých resentimentech, kdy vysvětluje, proč není schopen Němcům odpustit a proč je taková nesmiřitelnost dokonce nutná. Dochází i k obhajobě kolektivní viny a mezi provinilé počítá i řady mlčících.

Tento i jeho další závěry vybízejí k pozastavení. Například když tvrdí, že komunismus s nacismem nelze srovnávat. Zatímco komunismus byl totiž dle jeho mínění veden ve svém násilí alespoň nějakou ideou, nacismus byl prostým ztělesněním sadismu jako filozofie, negací druhého člověka, na němž mučící „uskutečňuje vlastní totální suverenitu“. Vězeň gulagu by mu ale oponoval, že co platí v ideologické rovině, na té lidské se redukovalo na stejnou úroveň. O čem se nicméně s Jeanem Amérym nikdo přít nebude, je jeho temná vize, že na dramaturgii antisemitismu se pracuje i nadále: „Co by se stalo, kdyby arabské země (…) dosáhly ve válce proti malému Izraeli totálního vítězství?“

Jean Améry: Bez viny a bez trestu

Přeložili Daniela a Miroslav Petříčkovi, Prostor, 192 stran