0:00
0:00
Jeden den v životě11. 9. 20114 minuty

S Motejlkem u sklenky vína

Astronaut
↓ INZERCE

Jednoho srpnového nedělního odpoledne procházím dlouhou rozpálenou ulicí od nymburského nádraží. Téměř až na jejím konci stojím před cílem své cesty. V domě s železnými čísly 691 bydlí Jan Květoslav Motejlek – skaut, účastník odboje, člověk, který se setkal s prezidentem Masarykem, zapojil se do bojů Pražského povstání, byl uvězněn v nacistickém pracovním táboře, utekl před komunisty do Francie a nakonec se vrátil zpět do Čech. Je to pamětník, se kterým se chci dnes odpoledne setkat, poslechnout si jeho příběh a nahrát ho pro webovou stránku projektu s názvem

Skautské století

, aby zůstal zachovaný i pro další generace skautů a skautek a nejen jich.

Nesměle zvoním na zvonek, v okně se objeví natažená ruka s klíči, které mi pán podává, i když jsme se nikdy předtím neviděli, jen jsme si telefonovali. Panu Motejlkovi je dnes 85 let, má problémy s nohama, a tak většinu času tráví sám v bytě, po kterém se pohybuje za pomoci chodítka. S řadou věcí mu pomáhá jeho přítelkyně. I přes svůj věk a zdravotní problémy ale překypuje energií a vitalitou. „Tak co si dáme, víno? Je dole v lednici, otevři to nové, francouzské,“ odzbrojuje mě po krátkém představení.

Uprostřed pokoje stojí stůl s počítačem a internetem, u kterého pan Motejlek tráví velkou část dne. Sleduje aktuální dění, píše komentáře a reakce do různých novin a časopisů a všemožně se snaží aktivně vystupovat.

Jedním z nejsilnějších zážitků jeho života bylo setkání s prezidentem Masarykem. Bylo mu tehdy osm let, když ho jeho skautský vedoucí vybral do skupinky skautů, která měla být v Lánech přijata u prezidenta. „Ptal se nás, jak nám jde škola. Odpovídal jsem mu: Ale těžko, pane prezidente, hlavně ta matematika. On se tedy ptal, co mě ve škole baví. Říkal jsem, že zpěv,“ vzpomíná na audienci na prezidentově zámečku. „A co nejraději zpíváš, ptal se mě pan prezident. No hlavně ty vaše, pane prezidente, odpověděl jsem.“

„Nemůžu si pomoct, od toho setkání, kdy jsem panu prezidentovi slíbil, že budu věrně sloužit naší vlasti, to ve mně zůstalo a snažím se, jak jen můžu, ten slib dodržet. Bohužel se mi zdá, že v posledních letech se tu ideály první republiky nedaří moc dobře dodržovat,“ vypráví pan Motejlek u sklenky vína během našeho setkání. Na jeho tváři lemované bílými kotletami se během vyprávění často objeví úsměv, a to i když vypráví o věcech, které k smíchu nejsou. Třeba o tom, jak se brzy po okupaci snažil dostat na Západ a bojovat proti Hitlerovi. Při první příležitosti jej ale na hamburském nádraží zatklo gestapo a odsoudilo k práci v nacistickém pracovním táboře. Jeho příběh pokračuje vyprávěním o tom, jak se zapojil do bojů na barikádách při Pražském povstání, nebo o tom, jak se po odchodu po komunistickém převratu potuloval Paříží, kde nikoho neznal a ani neuměl pořádně francouzsky – to doplní historkou o tom, jak se později seznámil se svou ženou, na kterou v metru hrál, že neumí pořádně francouzsky, aby se jí ho zželelo.

Tři hodiny uplynou jako voda, najednou stojím s batohem na zádech ve dveřích. Na diktafonu mám zaznamenaný příběh, který by si leckterý spisovatel těžko vymyslel, a odcházím s hlavou plnou prazvláštních pocitů. Je toho tolik, kolik starší lidé zažili, a leckdy o tom ani pořádně nevíme, protože jsme se jich nezeptali. Kolik z nich každý den odejde z tohoto světa, aniž by jejich vzpomínky byly zachyceny nebo zaznamenány. Jak to bude vypadat za dvacet let, kdy se třeba o druhé světové válce budeme doslýchat jen z reproduktorů nebo z monitorů, a ne od živých lidí? To všechno mi po zbytek dne běží hlavou.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].