Nevidím, takže strach nemám

Proč jste si vybral jako svůj hlavní koníček právě lezení?

Dělám to čistě pro radost a dobrý pocit z toho, že sportuji. Člověk může sedět doma a litovat se, anebo najít vůli něco dělat a někoho, kdo do toho půjde s ním. Potom už je vlastně jedno, zda leze, nebo se věnuje něčemu jinému.

 
Od narození jste nevidomý. V čem se liší vaše technika od lezení kolegů, kteří vidí?

Vždycky lezu s někým, kdo mi popisuje chyty. Navigují mě podle hodinových ručiček – říkají mi třeba: ruku dej na jedenáctou, nohu na devátou apod. Stejně to funguje na skále i lezecké stěně, ve skalách jsou ale i místa, kde mě partner nevidí. Tam potom musím po hmatu hledat, což je samozřejmě nebezpečnější a déle mi to trvá. Dost často lezu jako druhý, ale tam, kde to znám, někdy lezu i na první pozici.

 
Uvědomujete si nějak hloubku pod vámi?

Já ji nevidím, takže strach nemám. Srázy si nijak nepředstavuji, jen podle hluku pode mnou poznám, že jsem výš. Nepoznám ale, v kolika jsem metrech, to mi musí někdo říct. Na vrcholu na skále mi taky vždycky kamarádi popisují, co vidí.

 
Co je pro vás v horách…