Kutná Hora to dokázala

Skupinka japonských turistů se prochází po dlažbě před budovou jezuitské koleje. Na neošlapaných kostkách se jim viklají kotníky, ale průvodkyni s mikrofonem neopouští optimismus. „Vlevo nové vinice, vpravo čerstvě otevřená galerie a před vámi se dokončují opravy chrámu svaté Barbory. Před dvaceti lety byste to tu nepoznali,“ informuje hrdě své klienty a fotoaparáty poslušně cvakají.

Někdejší královské město Kutná Hora je zvláštní případ. To, že se za poslední dvě desítky let vrátila do zanedbaných center jejich někdejší krása, platí pro mnoho českých měst. Kutná Hora byla ale ještě v šedesátých letech považována za stavebně nejohroženější město tehdejšího Československa. A i když počty návštěvníků každoročně stoupají, z centra se mezitím nestal skanzen, jemuž se místní raději vyhnou. Naopak: z iniciativy obyvatel města se do města podařilo přitáhnout projekty jako festivaly Creepy Teepee, Kutnohorské léto nebo Královské stříbření. Město dnes úspěšně kombinuje schopnosti svých radních, kteří umějí sehnat peníze na opravy, a ochotu obyvatel investovat do nákladných oprav soukromých historických domů. A výsledek rozhodně stojí za pozornost.

38A_R37_2011_s.jpgDobrá rada

Kutná Hora je od roku 1995 na seznamu památek UNESCO a ročně do ní zavítá zhruba 400 tisíc turistů. Královské město vynesly už ve středověku bohaté zásoby stříbra na pozici nejdůležitější obce po Praze a zisky z těžby umožnily vznik stovek měšťanských domů, kapliček, královské mincovny a dvou katedrál. Potom ale podzemní žíly vyschly a město začalo upadat. Na konci 19. století se ještě našly prostředky k rekonstrukci několika hlavních památek. V průběhu 20. století se začaly projevovat problémy spojené s kutnohorským podložím, které tvoří nestabilní spraše a struska z dolů. „Každou chvíli se zřítila nějaká budova. V některých ulicích musely být všechny domy podepřeny kůly a desítky staveb byly kvůli bezpečnosti radši strženy,“ vysvětluje Aleš Pospíšil, zdejší pracovník Národního památkového ústavu. Pro komunistické radní nebyla oprava historických domů prioritou a město dále chátralo. „Lidé utíkali z centra na sídliště a do středu města už nechodili ani na nákup,“ dodává Pospíšil. Závěry průzkumu památkářů na počátku 90. let byly tedy neveselé: „S hrůzou jsme zjistili, že na kompletní opravu centra budou potřeba čtyři miliardy korun,“ vzpomíná Dagmar Fundová, ředitelka Nadace Kutná Hora – památka UNESCO, která se zabývá podporou oprav zdejších památek.

Kutnohorští, tradičně hrdí na své jedinečné město (z něhož lze při troše sebezapření dojíždět za prací do Prahy), se tehdy semkli a radnice, soukromníci a občanská sdružení začali hledat cestu k záchraně. Restituenti si rychle uvědomili, že v opravených domech mohou vydělat na nájemném a do dnešních dnů se podařilo opravit asi dvě třetiny z 265 historických soukromých domů. „Od roku 1991 natekly do opravy historického centra dvě miliardy korun,“ říká Ondřej Seifert, který na městském úřadě za opravy památek zodpovídá.

Radnice nestála stranou. V roce 1994 protlačila jádro města do programu regenerace ministerstva kultury, z nějž mohli místní čerpat příspěvky na opravy. Před sedmi lety městský úřad zřídil fond regenerace, z nějž ročně poskytuje příspěvky v celkové výši dvou milionů korun. Náklady na opravu starých domů se zpravidla šplhají do řádu milionů a desetitisícové příspěvky mohou působit směšně. Pro místní ale představují zásadní vzpruhu. Manželé Pinnoyovi, kteří před třemi roky koupili skromný domek ve stráni pod chrámem sv. Barbory, dostali od města na opravy celkem 230 tisíc. „Samozřejmě je to zlomek z celkových nákladů na rekonstrukci, ale umožnilo nám to udělat třeba hezčí okna, než bychom si mohli dovolit sami,“ říká dnes Věra Pinnoy. Pozitivní roli v obnově centra sehrál i vstřícný postoj památkářů. „Musíme respektovat jejich doporučení, ale je to k dobru věci,“ shrnuje paní Pinnoy.

Chceme tady zůstat

Atmosféru města ale samozřejmě netvoří jen hezké domy. Stejně zásadní je i život mezi nimi. Od roku 1992 centrum každoročně oživují středověké slavnosti Královské stříbření, v poslední době vynikají aktivity občanského sdružení Kutnohorsko.cz. Tvoří ho asi patnáct místních podnikatelů a lidí se zájmem o kulturu a architekturu a mezi jejich hlavní akce patří Kutnohorské léto a zprovoznění parku nedaleko Palackého náměstí. „Kutná Hora má nádhernou architekturu a chci tu zůstat, mám zájem na tom, aby žila,“ vysvětluje pětadvacetiletá Lucie Dlouhá, proč svůj čas věnuje plánování akcí jako bleší trh nebo obnova divadelní scény a hřiště ve zmíněném parku. Občanské sdružení Denemark zase zušlechťuje údolí říčky Vrchlice, která se vine pod Jezuitskou kolejí a chrámem sv. Barbory. Přelomovým oživením posledních let bylo otevření (alespoň v době svého startu)progresivní galerie GASK a zahájení hudebního festivalu Creepy Teepee.

Místní se postarali o domy a vrátili život do centra. Velké investice jako nedávno dokončené předláždění šestnácti ulic a dvou náměstí, rekonstrukci chrámu sv. Barbory, Jezuitské koleje nebo plánovanou opravu turistického lákadla v podobě zdejší slavné kostnice ale obstarala radnice. Vedle vlastních investic (ročně dává město na opravu a údržbu památek pětinu ze 450milionového rozpočtu města) přesvědčili radní k finanční podpoře ministerstvo kultury, Středočeský kraj, římskokatolickou církev, místní firmu Philip Morris i spřízněné poslance v pražském parlamentu. „Jako největší zaměstnavatel v regionu chceme, aby se tu lidem žilo co nejlépe,“ propaguje Andrea Gontkovičová z představenstva tabákové firmy fakt, že do oprav památek v Kutné Hoře firma Philip Morris investovala desítky milionů. Za posledních deset let ale přišlo nejvíce peněz z Evropské unie.

Nejdůležitější ovšem byly a jsou dobré konexe a manažerské schopnosti starosty IvaŠance (rok působil jako vedoucí rozvojového týmu Rady Evropy v Kosovu a měl silné vazby v ODS) a jeho energické kolegyně Dagmar Fundové. „Máme dobré styky s politiky na vyšších místech, to hraje při získávání dotací přirozeně také svoji roli,“ říká stručně starosta, který radnici řídil už v devadesátých letech. Samozřejmě i v Kutné Hoře zůstávají jisté dluhy. K významným místům, která dosud čekají na opravu, patří třeba plesnivějící sedlecká kostnice, která je s 240 tisíci prodanými vstupenkami ročně nejnavštěvovanější památkou v oblasti. Město slibuje, že opravy začnou během pěti let.

Pokud je ředitelka zmiňované nadace Dagmar Fundová na něco pyšná už dnes, pak je to podíl na obnově již zmiňovaného chrámu sv. Barbory, která dosud vyšla na 215 milionů korun. „V polovině 90. let jsme zjistili, že v chrámu nejsou zcela zničené pouze krovy, ale i podpůrné oblouky a vlastně celý plášť,“ vzpomíná v útulné kanceláři Dagmar Fundová. Katedrála je v majetku církve, ta však na její opravu neměla peníze a ke slovu přišla její již zmíněná nadace. Dagmar Fundová začala do Kutné Hory zvát média i poslance a názorně jim ukazovala, jak lze mezi pískovcové kvádry na ochozech chrámu vložit celou ruku, jak se kývají cenné ozdobné fiály apod.

Sebevědomá žena, která se záchranou památek v Kutné Hoře zabývá už pětadvacet let, nakonec uspěla: v roce 2003 se začala Barbora po sto letech opravovat. Většinu zaplatilo ministerstvo kultury, pomohla ale i nechvalně známá parlamentní praxe posílání dotací do vlastních okrsků. Poslanci už na Barboru „ulili“ skoro třicet milionů, výhodou je, že nejvíce lobbovala místopředsedkyně sněmovnyMiroslava Němcová (ODS), která není z Kutné Hory. „Bylo mi jasné, že památka UNESCO musí mít při opravách přednost. Navíc mi bylo sympatické, jak se okolo záchrany semkli místní,“ vysvětluje svoji aktivitu Němcová.

Kutnohorští se zapojili uspořádáním sbírky – organizovali například dobročinné koncerty a děti malovaly obrázky a prodávaly je, dohromady se tak vybralo symbolických 100 tisíc korun. „Byla to největší zdejší investice do jediné památky od 14. století. Nechci věřit tomu, že jsme to dokázali,“ říká Fundová.