Revoluce na pořadu dne

Šedesátá léta se vyznačovala domýšlivou sebestředností, kdy mladí lidé věřili, že změní svět tím, že si ho „zařídí po svém“, „hodí všechno za hlavu“ a budou „dělat lásku a ne válku“, píše trochu jízlivě britský historik Tony Judt v knize

Poválečná Evropa

. Takový narcismus možná nebyl úplně pošetilý, ale připravil rebelanty o zdravou perspektivu. Poetické heslo na stěně jedné z pařížských ulic „Nejbližší pláž – pod dlažebními kostkami“ tak brzy nahradily citáty z Maovy Rudé knížky a atentáty Frakce Rudé armády.

Skutečně revoluční změny se v Evropě začaly paradoxně prosazovat až na konci let sedmdesátých, ať už to byla myšlenka trvale udržitelného rozvoje, liberální výchovy, feminismu nebo práva menšin. Politolog a historik Martin Valenta ve své studii Revoluce na pořadu dne vypráví o tom, že v západním Německu tyto ideje vycházely z učení tzv. frankfurtské školy, kterou představují filozofové a sociologové Fromm, Horkheimer, Adorno, Marcuse nebo Habermas. Byli to oni, kdo dali levicovému myšlení moderní existenciální kabát a stali se zvěstovateli touhy po zničení kapitalismu a starých pořádků.

Marx bez proletariátu

Studii Martina Valenty spoluvydal Ústav pro studium totalitních režimů, z čehož bohužel vyplývá i požadavek na její akademický ráz. Odráží se to v rezignaci autora na přístupnější styl i nápaditější strukturu vyprávění. Snad ale čtenář překoná tuhý sloh a nakonec u něj zvítězí přitažlivost tématu, které u nás v takto ucelené podobě vychází poprvé. Odměnou mu bude překvapivá aktuálnost myšlenek frankfurtské školy a souvislosti se současnými debatami o regulaci ekonomického trhu nebo ochraně klimatu.

První filozofické předznamenání těchto témat totiž představují právě zakladatelská díla frankfurtské školy. Všichni jejich autoři byli židovskoněmeckého původu, a tak se zprvu zabývali hlavně příčinami nacismu a holocaustu. Ptali se, proč kapitalismus ustoupil totalitarismu a jestli evropská tradice osvícenství, racionality, vědy a techniky směřuje k pokroku, nebo naopak k civilizační sebedestrukci. Dospěli přitom k vyhraněné kritice. Ve vítězství instrumentálního rozumu viděli odstranění soucitu jako přirozené podstaty mezilidských vztahů i etiky. Vinu spatřovali již v autoritářské výchově dětí, z níž měl pramenit sadomasochistický charakter německé společnosti.

Ve svých úvahách vycházeli z marxismu, ale nevykládali jej tupě a dogmaticky jako sovětští politruci. Kapitalismus už neměl vykořisťovat člověka ekonomicky – místo toho odvádí lidskou energii od úsilí po vnitřní spokojenosti ke konzumaci zboží a iluzí. Revoluční změnu také neměl provést proletariát, který už připomínal spíše střední maloměstskou třídu, ale společenské minority, homosexuálové a jiní „neprivilegovaní“.

Je zvláštní, že Martin Valenta v této souvislosti neupozorňuje na paradox jedné z ústředních myšlenek frankfurtské školy. Její členy vůbec nenapadlo, že by se kapitalismus mohl nějak korigovat. Jedinou možnost, jak dosáhnout spravedlivější společnosti, viděli v jeho nahrazení systémem vycházejícím z řízené ekonomiky. To však mělo být umožněno díky utopické představě automatizace průmyslové výroby, která zbaví lidi potřeby práce. Na jednu stranu tedy frankfurtská škola kritizovala nekritickou víru v techniku, na druhou stranu na její rozvoj bezvýhradně spoléhala.

Právo na násilí?

Není divu, že pro německou mládež bylo myšlení frankfurtské školy přitažlivé. Pojmenovávalo podstatu jejich generačního sporu s rodiči, vyhroceného pozdní reflexí nacistické minulosti, zatuchlost konzervativní německé vlády i vedení výuky na školách. Rodící se protestní hnutí citovalo Adorna s Horkheimerem v levicových časopisech, ve svých textech a projevech na ně odkazoval i Rudi Dutchke, studentský vůdce a člen vedení Socialistického svazu mládeže.

Duchovním vůdcem rebelujících studentů se stal především Herbert Marcuse, který jim kromě filozofie přednášel o technikách pasivního odporu (svlékání donaha na přednáškách apod.), s nimiž se seznámil během svého působení na amerických univerzitách. Kromě toho byl Marcuse také jediný z frankfurtské školy, kdo obhajoval právo na násilí. Zdůvodňoval ho tím, že i etablovaná moc se dostala k moci násilím během francouzské a anglické revoluce.

Mezi nejpoutavější pasáže knihy Martina Valenty patří vylíčení rozchodu frankfurtské školy s protestním hnutím ve chvíli, kdy přistoupilo k násilí. Po prvním potlačení demonstrací se mladí rebelové obraceli na své myšlenkové vůdce a chtěli od nich slyšet, co dělat dál. Teorie jim už nestačily. Na to však filozofové nedokázali odpovědět, chápali revoluci jako střet hodnot v mezích zákona. Horkheimer byl radikály zavržen, když navíc souhlasil s válkou USA ve Vietnamu, a odsouzení se dostalo i Adornovi, když se odmítl angažovat v propuštění zatčeného studenta Fritze Teufela. Rebelující studenti své někdejší myšlenkové vůdce začali obviňovat z oportunismu, až skončili u nadávání do „zasraných kritických teoretiků“ a obsadili jejich ústav. Nové vzory už si hledali jinde – u Mao Ce-tunga, Che Guevary a městských guerill typu Černých panterů.

Nejdále zašel v kritice násilných akcí protestního hnutí Habermas, který Dutchkeho a protestní hnutí varoval, že „levicový fašismus je stejně vražedný jako jeho pravicový protějšek“. Jeho slova se brzy potvrdila v činech teroristického hnutí Wielandkomunne a později Frakce Rudé armády.

Znovu v ulicích

Myšlenky frankfurtské školy pak utichly. Ovšem jen do roku 1980, kdy na sjezdu v Saarbrückenu strana Zelených začala sepisovat svůj nový program. V něm se objevily teze, které jako by vypadly z knih Fromma nebo Marcuseho: volalo se tu po omezení manipulativní reklamy, zamezení komercionalizace požitků a volného času nebo varování před ekologickou destrukcí.

Valentova studie Revoluce na pořadu dne je inspirativním připomenutím, že myšlenky frankfurtské školy nezestárly, o čemž vypovídají i stoupající preference německých Zelených. Kritika tržní společnosti a konzumu ožívá především v posledních dvou letech v souvislosti s ekonomickou krizí, kdy levicoví intelektuálové znovu začínají debatovat o potřebě radikální revize kapitalismu. V Paříži a Londýně zase hoří auta, byť z trochu jiných důvodů než v šedesátých letech.

V podstatě jsme ale v podobné situaci jako tehdy – i současná debata troskotá na obavě, že každá radikální změna systému nutně přináší riziko totality a teroru. Levicoví intelektuálové nedokážou toto podezření přesvědčivě vyvrátit, a pro konzervativce je proto systémová změna nepřijatelné téma. Obecné teorie autorů frankfurtské školy dosud nikdo nedokázal zbavit jejich nejslabšího místa – jak je naplnit konkrétním obsahem bez toho, aby tekla krev.

Martin Valenta: Revoluce na pořadu dne

Vydaly ÚSTR, FSV a MatfyzPress, 318 stran