Divočina, s. r. o.

Když dostane ředitel Hnutí Duha Petr Machálek otázku, čeho dosáhli letní blokádou šumavských stromů, po chvíli přemýšlení řekne, že se o ochraně Šumavy zase hodně mluví a že spousta lidí ukázala, že jim ochrana unikátní přírody není lhostejná. Zda to bude k záchraně šumavského unikátu stačit, ukážou ale až nejbližší měsíce. Během nich se totiž bude dávat dohromady speciální zákon, který má spory kolem Šumavy vyřešit. Už teď je jasné, že s jeho samospasitelností nelze automaticky počítat.

37-kom-sumava_s.jpgNejvíc za dvacet let

Poslední vzrušené debaty kolem Šumavy ukázaly i něco, z čeho příznivci šumavské divočiny mít radost nemohou: zatímco ohledně ochrany architektonického dědictví panuje v Česku víceméně konsenzus, hlavní názory na nakládání s největšími přírodními poklady Česka se naprosto rozcházejí. První říká, že přirozené přírodní procesy jsou samy o sobě velmi cennou hodnotou a národní park je od toho, abychom dali této hodnotě čas vyniknout. Druhý hlavní názorový proud říká, že přírodně cenné je to, co je hezké a lidem užitečné, člověk tuto cennost umí udržovat lépe než sama příroda, a proto je třeba i v nejcennějších místech národního parku přírodní procesy hlídat a zasahovat proti nim.

V posledním roce přitom obsadili řídicí pozice lidé, kteří patří ke druhé skupině. Sedí v čele národního parku, ve vedení krajů, ministerstva životního prostředí (MŽP) a zřejmě i dominují parlamentu. V praxi tedy platí, že co se vědcům a aktivistům nepovede do zákona dostat v čase jeho tvorby, později už zřejmě neprosadí. K dobru MŽP je ale třeba přičíst, že se snaží o podobě zákona poměrně vzorným způsobem debatovat s experty z univerzit a nevládních organizací. Jestli to ale bude k záchraně šumavské divočiny stačit, je velmi nejisté. Tlak proti přísné ochraně přírody a ponechávání podstatné části šumavské divočiny přirozenému vývoji totiž nebyl za posledních dvacet let silnější.

V parlamentu už leží návrh zákona Plzeňského kraje. Jeho tvůrci nijak nezastírají, že hlavním cílem je vyhradit co největší část Šumavy jako prostor, kde lesníci musí zasahovat proti všem kalamitám včetně kůrovce tak, jak to ve všech hospodářských lesích předepisuje lesní zákon. Na první, přísně chráněné zóny by pak v pojetí Západočechů zbylo nějakých 18 % rozlohy parku, není ale jasné, do jaké míry by v nich byly zaručené přirozené přírodní pochody. Formulace v návrhu jsou vágní, a zatímco zastáncům kácení zaručují velký prostor, záruka pro záchranu divoké přírody, kvůli níž se národní parky ve světě zřizují, chybí. Přijetí plzeňského návrhu by tedy vyvolalo obrovský odpor vědecké komunity a nevládních organizací. Přesto se například stínový ministr životního prostředí a jihočeský hejtman Jiří Zimola do jeho podpory vrhl doslova po hlavě, aniž by hledal konsenzus uvnitř ČSSD. I to ukazuje na složitou politickou hru, která se kolem šumavského zákona hraje.

Ochrana, nebo turistika?

MŽP plzeňský návrh nepodporuje a chce prosadit svůj vlastní. Jeho alternativa už je na světě a v tuhle chvíli obíhá mezi experty. Autorem je náměstek pro oblast ochrany přírody Tomáš Tesař z TOP 09, která se – kromě zelených – stala během léta hlavním odpůrcem plošného kácení na Šumavě a nejvíce souzněla s aktivisty. Tesař je ale velmi opatrný politik, obtížně nachází shodu se svým nadřízeným ministrem Chalupou a sám jako laik není do ochrany cenné přírody emocionálně zatažený, jako například Bedřich Moldan. Také proto dnes říká, že zákon musí vypadat tak, aby se nikdo necítil jako poražený. Je ale otázka, jestli něco takového bude možné.

Návrh MŽP počítá s prvními, nejpřísněji chráněnými zónami o rozloze 24 % z celkové výměry parku. To zahrnuje více méně všechny přírodně nejcennější lokality a experti by s tím nemuseli mít problém. (Na odborných diskusích obvykle padá, že je třeba nejpřísněji chránit čtvrtinu až třetinu rozlohy parku.) Problém ale je, že ve snaze nepopudit obce a kraje v zákoně chybí podstatné detaily.

Především to, zda bude bezzásahovost prvních zón skutečně zajištěna (zákon spíš naznačuje, že nebude). Návrh zákona dále neuvádí, jak by se měly přísně chráněné první zóny do budoucna rozšiřovat. Jde přitom o naplnění podstaty národního parku, který by měl poskytnout velký prostor zvířatům a ekosystémům, které se jinde takto nerušeně nemohou vyvíjet. Například první zóna Národního parku Bavorský les na druhé straně hranice se podle zákona rozšiřuje o zhruba 400 hektarů ročně až do roku 2027, kdy by měly první zóny obsáhnout 75 % rozlohy parku. Šumava je podstatně větší, nemusí tedy dosáhnout tak ohromujících čísel, měla by ale směřovat k přírodně funkčnímu propojení s Bavorským lesem. To však zákon neřeší.

A do třetice, zřejmě nejdůležitější věc: Návrh ministerského zákona uvádí, že smyslem existence národního parku je ochrana přírody, ale i rozvoj „turistiky a rekreace“. Na rozdíl od bavorského zákona ovšem neříká, co z toho má přednost. Přesněji řečeno výslovně nezdůrazňuje, že ochrana přírody má přednost, což by bylo logické, pokud jsme v národním parku. Zákon má dokonce poněkud komickou potřebu říct, že na území celého národního parku (tedy i v prvních zónách) lze zřizovat lyžařské sjezdovky a vleky. Jen to musí schválit vedení parku a nově zřizovaný „výbor“ parku, kde kraje a obce jako jasní zastánci betonování budou mít hned čtyři hlasy z devíti. 

Nedůvěra

Ministr Tomáš Chalupa se sice ochotně účastní debat o Šumavě, nic než nejasné proklamace se však posluchači nedozvědí. Slibuje nezmenšovat park, scelit první zóny do 9 celků (dnes jich je 130), „pracovat na rozšíření prvních zón“ a otevřít dnes nepřístupné části parku „kromě těch nejnutnějších“. O konečné podobě zákona říká, že všechny zúčastněné strany zavře do místnosti a nepustí ven dřív, než se dohodnou. Vzájemná nedůvěra a podezírání jsou dnes ale obrovské. V minulých čtyřech letech tvořilo jakési pojítko či svorník důvěry vedení parku, to dnešní ale stojí na pozicích radikálních odpůrců ochrany na bavorský způsob. Zákon o Šumavě má navíc jedno riziko: pokud se schválí špatně, betonová lobby ožije a bude se snažit použít ten samý recept na další národní parky.